17 March, 2017 16:51

KRÁL ROZHODL

Mazeus, syn Hystomannův, se opřel o vyhřátý kmen

královské palmy a díval se zamyšleně na nekonečnou

písečnou poušť, která se před ním rozprostírala. Rád by

byl věděl, co je za tím záhadným purpurově modrým

pásem na obzoru, zakrývajícím dálky. Jaká zvláštní

zvířata tam asi žijí? Snad tam někde jsou i legendární

příšery, o kterých tolik slýchával: nosorožec a žirafa.

Mazea vzrušovala myšlenka, že by je spatřil živé; vždyť

byl ještě mladík. Bylo mu sotva šestnáct let. Spolu se

svým otcem, který byl setníkem královské stráže, se

poprvé účastnil válečného taženi perského krále. Vojsko

nyní tábořilo v oáze Charsah v horním Egyptě. Tehdy to

byla země pochmurná, vládlo v ní mocné božstvo Ra.

Psal se rok 525 před Kristem, skoro pět století před

tím, než Caesar přistál u břehů barbarské Británie.

Kambyses, dobyvačný syn velkého Kyra, zakladatele

perské veleříše, se vydal na pochod. Ke svému

rozlehlému království připojoval stále více zemí. Jeho

válečníci ozbrojení oštěpy a sekyrami, dobyli také Egypt

a král oslavil tuto událost tím, že zahubil posvátného

Apise a vyplenil chrámy velekněží. Nyní se zastavil v

této oáze, aby se vojska zotavila, než se vydají dobývat

nová území.

V táboře kolovaly podivné zvěsti. Pověrčiví vojáci si

vypravovali se zatajeným dechem o podivných

znameních a ještě podivnějších úkazech, o prolhaných

čarodějích, kteří byli chyceni, když pronášeli zaklínací

formule, o prorocích, kteří umírali s podivným zábleskem

v očích, o sloupech dýmu, které se zdvihaly za dne v

poušti, a o záhadných ohních, které planuly v noci na

obloze. Ale když rozzuření perští zvědové vyjeli tryskem

do pouště, nenašli tam zhola nic. Někteří vojáci mluvili o

ďábelských postavách, které se plížily mezi dunami, o

kočkách se dvěma hlavami, o mužích s hlavami psů,

které nikdo nemohl zabít. Jeden lučištník přisahal, že

viděl, jak tělo jestřába se dvěma zobáky proklál šíp, ale

jestřáb nespadl. Jiný bojovník tvrdil, že kámen, který

vrhl, se odrazil od hada s dračí hlavou, jenž pak zmizel v

písku, i když nikde kolem nebyla ani díra, ani křoví, ani

jakákoli jiná skrýš. Všechno tu bylo záhadné.

Mazeus se vytrhl ze zadumání, když spatřil otce, jak

dlouhými kroky přichází mezi sevřenými řadami

odpočívajících vojáků. Měl vážnou tvář a Mazeus pocítil

bázeň. Otec se vracel z porady u krále.

„Co je nového, otče?“ zeptal se ho, když vousatý

setník dorazil k jejich hedvábnému stanu.

V chladivém stínu položil Hystomannus obě ruce

synovi na ramena. Málokdy mu takto projevoval něhu.

„Pro tuto výpravu jsi ještě příliš mladý,“ řekl mu otec

zamyšleně. „Raději jsem tě měl nechat u matky v

Persepoli.“

„Příliš mladý, otče?“ zvolal překvapený Mazeus.

„Vždyť všichni hoši, které znám, a dokonce o mnoho

mladší než jsem já, šli také do války.“ Byla to pravda,

neboť v dávných dobách se hoši cvičili v zacházení se

zbraní, jakmile ji byli schopni unést.

„To je možné,“ řekl otec zjihle a stíral si ručníkem

pot s tváře. „Tentokrát se ale jedná o něco jiného.“

„Jak to, otče? Copak jsem se neosvědčil v boji?“

„Ano… ano. Ale nyní… já nevím. Ti pohanští bozi

ve mně vzbuzují obavy, kterých se nemohu zbavit.

Neumím si to vysvětlit rozumem ani nijak jinak.“

„Král se již rozhodl?“

„Ano. Ale nevyslyšel naše rady. Vášeň pro výpravy

ho ovládá tak silně, že neví, kdy přestat.“

„Chceš tím říci, že se již brzy vydá na cestu?“

„Jakmile zapadne slunce, vydáme se na pochod.“

Mazeovy oči prozrazovaly zvědavost i napětí.

„Kupředu!“ Hystomannus ukázal prstem na vyprahlý

písek, který se na slunci oslnivě třpytil. „Tam je naše

cesta,“ řekl zlostné.

„Jaký bude náš cíl, otče? Nebylo toho plenění již

dost?“

„Víc než dost. ale Kambyses přísahal, že musí

vyplenit chrám v Amónu a zničit jeho božstvo. Zvědové

ho ujistili, že to místo leží nedaleko pevnosti Sivah. Říká

se o něm, že je domovem všech čarodějů této země. Tam

prý se radí kněží se svým orákulem.“

„Jak je to daleko?“

„To nikdo přesně neví. Je to někde v poušti. To je

vše, co víme.“

„A co najít průvodce?“

„Raději umřou na mučení, než by promluvili!“

„A kde jsou ti, co nás sem zavedli?“

„Nechtějí už jít dál. Říkají, že už nemají dost sil.

Navíc jim bůh Ra zapečetil rty.“

„To neexistuje způsob, jak jim je otevřít?“

„Můžeš si být jistý, že jsme vyzkoušeli všechno,“

řekl Hystomannus suše.

„A přesto půjdeme?“

„Přesto. Nyní už víš, co jsem měl na mysli, když

jsem řekl, že tentokrát jde o něco jiného.“

„Odejdu si nabrousit oštěp,“ usmál se Mazeus.

Otec zavrtěl hlavou. „Nepřátelé, se kterými budeme

bojovat, nejsou z masa a krve. Viděl jsi snad někdy, že

bych ucouvl před kameny a létající ocelí?“

„Nikdy, otče.“

„V poušti jsou horší věci, žízeň, vedro, píseční

ďábli, kteří se prohánějí po poušti. Žádná síla neudrží

jejich řádění, žádný štít neodolá jejich náporu!“

„Otče, takhle tě slyším mluvit poprvé!“ zvolal

Mazeus.

„Vím hochu, vím.“ Hystomannus se otřásl. „Jsou

tím vinni ti proklatí kněží,“ zabručel. „My jsme zničili

jejich božstvo, a v noci nám podivné hlasy našeptávají,

že oni nás také zničí.“

Mazeus se usmál, ale v úsměvu se mu zračila obava.

„Uvidíme. Kolik mužů se zúčastní této výpravy?“

„Padesát tisíc. Jakmile začne zapadat slunce, armáda

vyrazí kupředu. Pojď, připravíme se na cestu.“

II.

POUŠŤ VYPRÁVÍ

Jakmile začalo rudé slunce klesat k zemi, vydalo se

nesmírné vojsko v plné zbroji na pochod. Partští kopiníci,

skytští jezdci, mardijští lučištníci, Médové a Súsové,

prakovníci, střelci s kušemi, muži na koních i pěšáci,

válečné vozy se zavazadly – všichni se pohybovali po

chvějících se dunách v důvěře ve vítězství, protože nikdy

nepoznali porážku.

Mazeus jel nedaleko otce vedle vozu, ve kterém byla

uložena truhla s královským šatstvem spolu se záznamy

písařů, kteří doprovázeli krále, aby zapsali vše, co

svědčilo o jeho udatnosti… Vůz obklopovala královská

stráž, která se skládala z nejurozenějších mužů.

Slunce rychle haslo v písku. Měsíc vyšel na obloze a

myriády hvězd zářily na obloze, zbarvené jako samet.

Klidnou nocí se ozývaly zvuky, které duny nikdy předtím

neslyšely. Byl to tlumený dusot statisíců nohou, řinčení

zbraní, skřípění kol, úpění otroků a švihání bičů nad

jejich hlavami.

Po tři dlouhé dni a noci se vojsko vlnilo poušti jako

obrovitý had a zastavilo se teprve, když slunce stálo

vysoko na obloze. Marně hledali vojáci místo k

odpočinku, nebyl zde ani strom, ani pták, ani zvíře nebo

stéblo trávy. Ani jiná živá bytost neporušila věčné ticho

pouště. V dálce se stále objevovaly podivné věnce dýmu,

které mířily k nebi jako žalující prsty. V noci bylo vidět

nadpozemské ohně, které plápolaly na dunách. Muži

pochodovali mlčky vpřed a přitom se vyhýbali pohledu z

očí do očí. V celém vojsku zavládl strach.

Když se armáda třetí den navečer zase dala na

pochod, ozval se vzrušený šepot. Že prý jsou vpředu

vidět jakési pahorky. Vojáci měli stejnou radost jako

námořníci, když zahlédnou pobřeží. Mazeus popojel na

vrcholek duny a dlouho se upřeně díval na řadu zubatých

vrcholků hor, které se zdvihaly jasně a nehybně k obloze.

Byly vzdálené asi tak třicet mil. Mazeus by byl rád viděl

unavené vojáky odpočívat v jejich stínu. Chvíli ještě

postál, ale potom odcválal zpět, aby to hlásil svému otci.

Asi o čtyři hodiny později si Mazeus všiml, že měsíc

potemněl. Nebyl to již kotouč zářivého stříbra. Změnil se

ve smetanovou, skoro zlatavou barvu. Zdál se také

mnohem větší. Měl zamlžené okraje. Mazeus na to

upozornil otce, ale všecko, co z něho dostal, bylo stručné:

„Jeď dál!“

Uplynula další hodina a Mazeus spatřil, jak se z

měsíce stal ponurý, oranžově zbarvený kotouč, jaký

nikdy předtím neviděl. Také si všiml, že krok

pochodujících vojáků se protáhl a že se začal ozývat

neobvyklý hlomoz z klikaté směsi povozů. Také práskání

bičů se zrychlilo. V plačtivém skučení velbloudů se skoro

ztrácel křik ochraptělých vozků.

Na Mazeovu tvář narážely závany větru. Byly tak

horké, jako by je vydechovaly útroby nějaké sopky.

Nepřinášely žádné osvěžení. Hochem projel záchvěv

strachu.

„Proč tak spěcháme, otče?“ zeptal se zvědavě hoch.

Přejel si jazykem zuby, protože se mu zdálo, že na nich

má drsný povlak, který ho škrábal v ústech, když mluvil.

„Blíží se bouře,“ zněla stručná odpověď. „Podívej se

na měsíc!“

Mazeus se obrátil a zatajil dech. Měsíc změnil barvu

v ponuře hnědou a okraje měl tak zahaleny, jako by byly

potaženy závojem. „Myslíš, že to je písečná bouře?“

zeptal se hoch nedbale. Nebál se, protože nic takového

dosud nikdy nezažil.

„Ano. Drž se v těsné blízkosti vozu!“

„Myslíš, že nás bouře překvapí, než dorazíme k těm

pahorkům?“ vyptával se Mazeus a přitlačil levou nohou

koně, aby ho přiměl jet blíž k vozu.

„Ano!“

„Nemůžeme už od nich být daleko.“ Mazeus se při

řeči znovu obrátil v sedle a na obloze hledal měsíc, ale

marně.

Šik vojáků se pohyboval v naprosté tmě.

„Uvaž si šerpu přes ústa a drž se těsně po mém

boku!“ řekl otec hochovi. Za chvíli se přihnal vichr.

Zpočátku byl mírný jako vánek. Ze všech stran se

ozývalo úpění. A potom to přišlo. Nejprve náraz, za ním

hukot a skučeni. Žhavý vichr s mrakem písku píchal a

pálil jako štípance nesčetných mravenců.

Mazeus rychle sehnul hlavu a hbitě si uvázal šerpu.

Zároveň se pokoušel udržet na uzdě svého koně ve tmě,

jakou ještě nikdy neviděl. Kde je vůz? Mazeus si myslel,

že jede směrem k němu, ale tam, kde se domníval, že je,

vůz nebyl. Ve skučení vichru zaslechl slabé úpění otroků

a klení vojáků. Ale hledal je marně. Šílený strach mu

sevřel srdce. „Otče!“ vykřikl hoch, ale vítr mu to slovo

odtrhl od úst a odnesl je pryč. „Otče!“ opět vykřikl hoch

a přitáhl otěže, aby ovládl polekaného koně. Zvíře, které

vycítilo jeho strach, se vysoko vzepjalo a pak prudce

vyrazilo kupředu. Uzda praskla a vyděšené stvoření

tryskem prchalo před ženoucí se bouří.

Mazeus byl oslepený pískem, lapal po vzduchu,

levou rukou uchopil sedlo. V pravici stále svíral oštěp.

Bylo to snad silou zvyku, protože ztráta zbraně byla v

Kambysově armádě trestána smrtí. Jak tak jel, zdálo se

mu, že ho svírá v objetí tisíc démonů. Měl pocit, že z

něho strhávají šaty, že ho chytají, že mu chtějí sedřít

pískem s obličeje kůži. Mazeus vůbec nevěděl, kam jede;

věděl jen, že ho písek nadobro zadusí. Musel přece

dýchat! Jakmile se nadechl nosem a ústy, vnikla mu tam

jemňoučká zrnka písku a ucpávala mu krk i plíce.

Ozval se skoro lidský skřek a kůň padl..

Mazeus v sedle zavrávoral. Najednou se ozval skoro

lidský skřek. Kůň padl. Hoch byl odhozen, ale za chvíli

se zvedl a hmatal po zvířeti. Bylo již mrtvé. Mazeus stál

chvíli úplně potichu, zdrcený tou pohromou. Potom se

dal do běhu. Zdálo se mu, že se potácí v žhavém příboji,

který ho chytal za kotníky a stahoval dolů. Upadl, zase

vstal, upadl. Sotva si uvědomoval, co dělá.

„To je konec světa!“ pomyslel si, jak tak namáhavě

klopýtal.

Náhle ucítil pod rukama pevnou hradbu. To už nebyl

písek. Byla to skála. Dorazil k oněm pahorkům. Dál

postupoval pomalu, jako by byl slepý. Konečně našel

skrýš. Byla to rozsedlina, která vznikla ve skalním

masívu. Písek sice proudil dovnitř, ale nebylo to tak zlé

jako venku. Bouře se postupně začala ztišovat.

Nadešlo svítání. Mazeus se unaveně vyškrábal ze

svého útulku. Tvář měl odřenou, rty suché a popraskané.

Trápila ho strašná žízeň. Mazeus si pomyslel, že se musí

napít nebo zemřít. Nemohl se zbavit písku, který se mu

přilepil na rty. Kde je armáda? Kdyby zvedl kopí, snad

by ho někdo mohl spatřit. Mazeus s námahou otevřel oči

a rozhlédl se po poušti. Všechno, co mohl vidět, byl

písek. Kam až oko dohlédlo, všude se vlnily žluté písečné

přesypy. Za zády měl Mazeus hory. Vypadaly zlověstně

a bezcitně jako smrt. Mazeus to nemohl pochopit. Kde je

armáda? Tahle myšlenka mu stále zněla v malátné mysli.

Kampak se asi poděla v tak krátkém čase? Jedna věc byla

jistá: nebyla tu.

Mazeus nemohl vědět, že celá perská armáda, skoro

padesát tisíc jezdců a pěšáků, koní a vozů, ležela

pohřbena v písku ani ne míli od místa, kam dovrávoral.

Nikde nevyčnívalo kopí ani prapor, aby označily masový

hrob.

„Můj otec se vrátí,“ pomyslel si Mazeus zoufale.

„Vrátí se, aby mě našel. Musím tu udělat znamení, aby

mě našel. – Oštěp!“ Mazeus uchopil malátně oštěp,

zabodl ho hluboko do písku, takže hrotem čněl k obloze.

Když to udělal, lehl si, aby čekal na otce.

Slunce stoupalo vzhůru a zabodávalo ohnivé

paprsky do vyprahlého písku. Všude vládlo ticho.

Mazeovo tělo se již nehýbalo. Jeho duch odešel hledat

své kamarády do věčného blankytu nad širou pouští.

KAPITOLA PRVNÍ

VRAH V MĚSÍČNÍ NOCI

Major Jakub Bigglesworth, kterému přátelé neřekli

jinak než Biggles, složil mapu, do niž se díval, a odhodil

ji na dlážděnou terasu.

„Nikoli,“ řekl potom Zrzkovi Hebblewaitovi, který

stál nedaleko něho. „Zcela rozhodně ne! Algy mi

dosvědčí, že jsme se dávno předem dohodli na nejkratší a

nejpřímější trase do Kapského Města. Teď jsme tady, ani

ne na poloviční cestě, a ty si přeješ letět na úplně

opačnou stranu. Moje odpověď zní, že poletíme do

Kapského Města a nikam jinam, ledaže by se vyskytla

nějaká nepřekonatelná překážka, která by nám zabránila

dostat se odtud pryč.“

„Zcela správně, veliteli,“ souhlasil Zrzek se zjevným

zklamáním v hlase. „Byl to pouhý nápad, víte…“

„Ano, já znám takové nápady. Už nemusíš nic říkat.

Věc je vyřízena.“ Biggles se zády opřel o křeslo a sáhl po

sklenici s chlazeným nápojem, která stála na malém

stolku.

„To je obraz velkého bílého náčelníka, který zde

rozbil svůj stan,“ zabručel ctihodný Algernon Lacey,

jemuž se říkalo Algy. Právě zachytil pohled Zrzkových

očí a usmál se nad jeho roztrpčeností.

Naši letci byli v Egyptě. Přiletěli sem před několika

dny z Anglie. Let nebyl příliš náročný. Pro tuto

příležitost zakoupili nové turistické dvoumotorové

letadlo.

Důvod pro tuto cestu byl následující: major Mullen,

bývalý velitel Bigglesovy letky královského britského

letectva číslo 266, nyní vysoký úředník Jihoafrické unie,

se rozhodl, že uspořádá večeři a tím i schůzku bývalých

vojáků své letky, a protože většina z nich byla nyní v

Africe v jeho službách, bylo jednodušší uspořádat večeři

v Kapském Městě než v Londýně. Biggles přijal toto

pozvání s radostí, protože neměl v té době žádnou

naléhavou práci. Algyho a Zrzka vzal s sebou jako hosty.

Všichni tři se těšili na zábavný výlet.

Letci se vypravili na cestu v dostatečném předstihu.

Trasu si rozčlenili na několik úseků. Součástí plánu bylo

navštívit několik míst, která je zajímala. Nyní byli již tři

dny v Káhiře. Letadlo si nechali v Héliopoli, aby si mohli

prohlédnout starodávné město.

Zrzek si v poslední době navykl doporučovat

okružní lety, protože nikde nebyl tak šťastný jako v

letadle. Právě nyní navrhl, aby navštívili Jeruzalém, ale

Biggles to rázně odmítl.

Letci bydleli v jednom neznámém hotelu na okraji

města. Částečně proto, že to nebylo drahé, a částečně

proto, že se chtěli držet stranou obvyklých návalů turistů

s hejny domorodců, kteří škemrají o bakšiš. Hotel byl

malý, a tak letci nebyli zklamáni, když zjistili, že jsou v

něm skoro sami. Nadešla noc a letci seděli venku na

terase pod zářícím egyptským měsícem. Odpočívali po

namáhavém dnu, kdy si prohlíželi pamětihodnosti města.

„Máš tedy v úmyslu zítra odletět?“ zabručel Algy a

podíval se na Bigglese.

„Myslím, že jsme již viděli všechno, co by nás

mohlo zajímat. Zítra přeletíme do Chartúmu. Tam jsou v

posádce jeden či dva kamarádi od královského letectva,

které bych rád navštívil.“

„To se mi hodí,“ souhlasil Algy. „Je to příjemné jen

tak se toulat bez ohledu na čas, místo abych se trmácel za

nějakým ztřeštěným úkolem.“

Zrzek pokrčil nos, ale neřekl nic a věnoval svou

pozornost obzvlášť veliké bílé můře, kroužící mezi

oranžovými stromy,

které stály v pravidelných

rozestupech v zahradě pod terasou.

Podél zdi se plížila postava v bílém oděvu.

V jistém směru byl Zrzek již dospělý muž, ale přece

jen v něm ještě byla chlapecká touha rozběhnout se za

půvabným nočním motýlem. Zrzek si místo sítě vzal

svoji tropickou helmu. Začal se opatrně plížit ke své

kořisti do modravého stínu kapradinových palem. Udělal

sotva pár kroků, když spatřil něco, co ho přimělo, aby se

zastavil a zapomněl na svou můru. Asi dvacet metrů

napravo od něj stála nízká zídka, která oddělovala cestu

od zahrady, v níž byl hotel. Podél zídky se táhla řada

vysokých datlových palem. Stíny jejich dlouhých listů

kontrastovaly s plochami ozářenými měsícem a

pokrývaly květinové záhony, písčité pěšinky i zídku pod

nimi obrazci podobnými mřížím. Uvnitř zahrady se podél

zdi plížila postava neznámého domorodce v bílém oděvu.

Vypadal v tom pološeru skoro strašidelně. I na něho

dopadal stín palmových listů, takže se zdálo, jako by se

ten muž plížil za mřížemi klece. Z toho, jak se

pohyboval, bylo zřejmé, že má něco za lubem.

Zrzek měl přes svůj věk za sebou už mnoho cest do

nejrůznějších exotických zemí. Proto se nevyděsil, jak by

se to stalo asi většině Evropanů, kteří poprvé přijedou do

země s jinými zvyky a jinými mravy. V pohybech

vetřelce bylo něco podezřelého. Zdravý rozum Zrzkovi

říkal, že se zde schyluje k zločinu. Ucítil, jak se mu

napínají nervy.

Zrzek netropil větší hluk než podezřelý muž. Udělal

krok dva směrem k němu a položil svou helmu na zem.

Vrhl rychlý pohled na terasu, kde ještě pořád seděli

Biggles a Algy. Tichý šepot doléhal až k němu. Byl by

rád vzbudil jejich pozornost, aniž by onoho muže

vyplašil.

Když se muž dostal ke kovovým železným mřížím,

kterými se vycházelo ze zahrady na cestu, zastavil se. V

měsíčním svitu se zaleskla zbraň. Útočník vyčkával. Za

chvilku bylo slyšet za zídkou kroky, jak kdosi přichází k

bráně.

Teď už bylo jasné, co bude následovat. Jakýsi

návštěvník se chystal vejít do hotelu zadní branou – a ten

muž uvnitř na něho číhal.

V zahradní brance se objevila štíhlá postava člověka

v evropských šatech a s tarbušem1, který obvykle nosí

příslušníci zámožnějších vrstev. V tom okamžiku podnikl

vrah svůj útok. Když Zrzek pochopil, že se k brance

nedostane včas, vyrazil ze sebe varovný výkřik. Není

pochyb, že jeho čin zachránil návštěvníkovi život. Výkřik

zapůsobil na oba účastníky dramatu. Postava v tarbuši

uskočila stranou a útočník na vteřinu zaváhal, než

podnikl útok.

Zrzek spěchal napadenému na pomoc. Vrah uslyšel

jeho rychlé kroky, ale přesto se o útok pokusil. Skočil

jako kočka, ale druhý muž byl stejně rychlý a odrazil

jeho ruku s nožem. Když útočník uviděl, že je Zrzek už u

něho, a když si všiml, že je to běloch, skočil do branky a

uprchl.

Zrzek věděl, že by bylo marné a také nebezpečné

pronásledovat útočníka. Ani se o to nepokusil. Otočil se

zpět a spatřil, jak Biggles a Algy spěchají na místo činu.

„Copak se tu děje?“ zeptal se Biggles stroze.

„Nějaký chlap se právě pokoušel zabít tohoto

člověka,“ odpověděl stručně Zrzek a ukázal prstem na

návštěvníka, který se opíral jednou paží o nedalekou

zídku. „A byl by ho také dostal,“ dodal Zrzek a všiml si,

že muž, kterému zachránil život, je také domorodec.

1 Pokrývka hlavy na způsob turbanu.

Skočil jako kočka, ale druhý muž byl stejně rychlý.

Bystré Bigglesovy oči patrně uviděly něco, co Zrzek

nepostřehl, protože pilot rychle popošel dopředu. „Zranil

vás?“ zeptal se cizince.

„To nic není,“ odpověděl v dokonalé angličtině.

„Pouhé škrábnutí.“

„Bylo by lepší, kdybychom šli na světlo a podívali

se na tu ránu,“ navrhl Biggles přátelským tónem.

„Děkuji vám. Jste velmi laskaví,“ tiše odpověděl

neznámý a všichni čtyři muži se mlčky odebrali na

terasu.

„Pro pána krále! To je ale šrám, jen co je pravda,“

podotkl Biggles, když si cizinec vyhrnul rukáv a ukázal

jim zakrvácenou ruku. „Algy, hoď sebou pro ručník nebo

něco podobného! Nebo raději požádej správce, aby sem

také rychle přišel.“

„Ne, nic mu neříkejte!“ skočil mu do řeči cizinec.

„Bude to tak lepší.“

„Jak myslíte, je to vaše věc,“ souhlasil Biggles, když

Algy odběhl.

Zatímco oba letci čekali, než se vrátí, Zrzek si

prohlížel muže, kterému zachránil život. Jak si už prve

všiml, patřil zřejmě k zámožné společenské vrstvě. Pleť

neměl o mnoho tmavší, než mají opálení běloši. Byl asi

tak stejně starý jako Zrzek. Měl jemné rysy v obličeji a

inteligentní

oči.

Šaty

prvotřídní

látky

byly

pravděpodobně ušity v Londýně. Až na tarbuš mohl být

považován za Evropana.

Algy se brzy vrátil se dvěma lněnými ručníky.

Jedním z nich Biggles vyčistil ránu a druhý použil jako

obvaz. Naštěstí to byl opravdu jen větší šrám a Egypťan

se omluvně usmál, když ho Biggles ošetřoval.

„Jestlipak se vám podobné věci stávají často?“

vyzvídal Biggles na Egypťanovi. „Pokud ano, bylo by

pro vás lepší, opatříte-li si co nejdřív nějaké brnění nebo

tělesnou stráž. Příště byste nemusel mít takové štěstí.“

„Ještě nikdy se mi to nepřihodilo,“ zněla upřímná

odpověď.

„Cítíte se lépe?“ zeptal se ho Biggles.

„Cítím se výborně. Děkuji,“ zněla klidná odpověď.

Cizinec se nechystal k odchodu, a tak si Biggles zapálil

cigaretu.

„Šel jste sem do hotelu, ano?“ vyzvídal Biggles spíš

proto, aby něco řekl, než ze zvědavosti.

Odpověď však všechny překvapila. „Ano, šel jsem

za vámi,“ řekl mladý Egypťan a podíval se na Bigglese.

„Vy jste šel za mnou?“ podivil se Biggles.

„Ano – jste major Bigglesworth, že ano?“

Biggles se podíval na svého hosta s nepředstíraným

zájmem. „Jmenuji se tak,“ přitakal. „Přejete-li si se mnou

mluvit, posaďte se, prosím.“

„Děkuji. Úlek z toho útoku mě zaskočil.“

Nastala kratší odmlka, než si cizinec sedl, a letci

čekali, až bude pokračovat dál.

„Jmenuji se Kadar Allui Bej,“ řekl Egypťan

způsobem, který naznačoval, že se jedná o známou

osobu.

Biggles zavrtěl hlavou. „Nechápejte to jako

nezdvořilost. Musím však přiznat, že mi vaše jméno nic

neříká.“

„Ovšem že ne, jste tu přece cizinec. Ale v Káhiře

toto jméno každý zná.“

„Aha,“ řekl Biggles neohrabaně a hned dodal: „Jistě

jste za mnou kvůli něčemu přišel.“

„Ano, ale okolnosti kolem příchodu ztížily moje

poslání. Pokud vím, jste pilot?“

„Přesně tak,“ přiznal Biggles a byl zvědavý, co bude

následovat.

Egypťan si nervózně odkašlal. „Přišel jsem, abych se

vás zeptal, zda byste mi nemohl prodat své letadlo.“

Biggles sebou škubl. „Abych vám prodal své

letadlo?“ opakoval udiveně.

„Ano, potřebuji nutně letadlo.“

„To si nemůžete letadlo normálně koupit? Copak

nemá letecká továrna Misr žádné volné letadlo?“

„Bohužel ne. Jak jsem zjistil, v Egyptě není ani

jedno letadlo na prodej, totiž aspoň ne takové, jaké

potřebuji. Víte, mně by se nehodilo malé letadlo, a

všechna velká jsou v provozu na dopravních linkách.

Protože se v Anglii rozvíjí letecká doprava, není zde ani

jedno volné letadlo. Ani letecké společnosti jich nemají

dostatek. A letadla sama jsou přetěžována.“

„Teď už to chápu. My ale letadlo potřebujeme.

Každopádně, víte, co takové letadlo stojí?“ Biggles

předpokládal, že mladík nemá ani potuchy, kolik takový

moderní letoun stojí.

„Dvoumotorové dopravní letadlo, takové jako máte

vy, stojí asi tisíc liber. Pokud jste přiletěl za obchodem,

jsem vám ochoten za vaše letadlo zaplatit deset tisíc

liber,“ zněla klidná odpověď.

Biggles stěží mohl uvěřit svým uším.

„Jak vidím, v cenách letadel se vyznáte. Ale je mi

líto, letadlo postrádat nemohu. Přejete-li si však někam

vyrazit, příliš nepospícháme a můžeme se zařídit tak,

abyste si ho mohl na dva dny najmout.“

Egypťan zavrtěhl hlavou. „Děkuji vám. Je to od vás

laskavé, ale nemělo by to pro mně význam. Potřeboval

bych ho na delší dobu a zabralo by mi to nějaký čas, než

bych našel pilota.“

„Chápu. A vy sám nedovedete létat?“

„Nedovedu. Dokud nemám letadlo, nemělo to cenu,

abych najímal pilota. Kdybych nějaké koupil, měl jsem v

úmyslu najmout si pilota, aby se mnou letěl na místo,

které chci navštívit.“

„Jistě,“ řekl Biggles pomalu, „v tom už vám pomoci

nemohu. My jsme právě na cestě do Kapského Města.

Pokud leží cíl vaší cesty tímto směrem, bude mi

potěšením, svezete-li se s námi.“

„Děkuji vám za nabídku, ale nehodí se mi to,“

odpověděl mladý Egypťan trochu smutně. „Promiňte, že

jsem vám obtěžoval. Všechno mluví pro to, abych od

svého záměru upustil.“

Biggles dostal náhle nový nápad. „Domníváte se, že

jste byl napaden kvůli úmyslu, se kterým jste za mnou

přišel?“

„Nepochybně,“ zněla okamžitá odpověď. „Jsem

dokonce přesvědčen, že se tak stalo proto, abych se

nedostal k vám. Jiný důvod tu být nemůže. Věděl jsem

sice, že jsem sledován, ale nenapadlo mě, že moji

nepřátelé zajdou tak daleko a pokusí se mě zabít.“

„Někdo dělá všechno pro to, abyste se nedostal z

Káhiry,“ usmál se Biggles.

„Myslím, že vím, kdo to je. Nepochybně mě nechá

na pokoji, až se roznese, že jsem upustil od svého

pátrání.“

Poslední slovo zalechtalo Zrzka v uších. „Pátrání?“

Biggles se zamračil. „Nebuď zvědavý!“ napomenul

Zrzka.

Host se usmál a řekl: „Není to tajemství. Možná, že

někomu by to mohlo připadat jako pátrání. Jelikož jsem

strávil přípravami několik let, je poněkud mrzuté, mám-li

se toho vzdát. Asi se musím naučit přijímat věci tak, jak

se dějí.“

„Mluvíte velmi dobře anglicky,“ řekl Biggles, aby

změnil téma hovoru.

„Není na tom nic divného, uvážíte-li, že jsem chodil

sedm let do anglických škol,“ zněla nečekaná odpověď.

„Co říkáte?“

„A jaké to mělo být pátrání, které jste měl na

mysli?“ naléhal Zrzek.

„Obávám se, že by to bylo až příliš dlouhé

vyprávění.“

„To nevadí. Noc teprve začíná,“ prohlásil Biggles.

„Nechci vám nic slibovat. Ale rádi si to poslechneme.“

„Povím vám to velmi rád. Nepochybuji o tom, že

zachováte věc v tajnosti. Některá má zjištění jsou

všeobecně známá, ale je přece několik věcí…“

„Posadíme se a vypijeme trochu kávy?“ navrhl

Biggles.

„Děkuji, rád si vezmu.“

„Zazvoň, Zrzku!“ nařídil Biggles.

KAPITOLA DRUHÁ

EGYPŤANŮV PŘÍBĚH

Když se všichni pohodlně usadili a domorodý sluha

postavil na stolek kávu, Biggles se podíval na svého

hosta a vybídl ho: „Dejte se do toho.“

Mladík se naklonil dopředu, tmavé oči plné

nedočkavosti. „Nejprve,“ začal vypravovat, „musím

předeslat dvě věci: První je, že věc sama je pro mě

obzvlášť důležitá. Říkám to proto, abych uvedl na pravou

míru své nadšení, které vám možná bude připadat

nepřiměřené. Druhá je, že můj otec – než odešel ze

služby – zastával místo čestného zástupce ředitele starých

sbírek káhirského muzea. Získal jsem od otce mnoho

znalostí a také jsem se dozvěděl cosi, co by pro většinu

lidí nemělo žádný význam. Slyšeli jste už někdy o

Ztracené oáze?“

„Matně si vzpomínám,“ odpověděl Biggles a pokrčil

čelo.

„Já o tom něco vím,“ vpadl mu do řeči Zrzek, k

velkému překvapení všech ostatních.

„Jak ses o tom dozvěděl?“ vyzvídal na něm Biggles.

„Vzpomínám si, že jsem o tom četl v nějakém

časopise, jmenoval se, tuším, Populární letec,“

vysvětloval Zrzek.

„Výborně. Ten článek jsem také četl,“ prohlásil

Kadar Allui. „Dokonce jsem si ho vystřihl a mám ho tady

v kapse. Píše se v něm o jednom z posledních pokusů

vypátrat tuto oázu. Na výpravu bylo použito letadlo. Stojí

to za přečtení. Píše se tam o hlavních důvodech, proč

musela být výprava přerušena. Než se do toho pustíte, rád

bych vám položil ještě jednu otázku. Možná, že nesouvisí

se Ztracenou oázou, ale možná ano. Tyto otázky je nutné

položit současně, abyste pochopili, proč se chci pustit do

onoho pátrání. Snad jste kdysi ve škole slyšeli jméno

Kambyses?“

„Nebyl to ten generál, co se ztratil v poušti nebo tak

nějak?“ zeptal se Biggles.

„Ano. Možná to tak bylo, ale co se mu přihodilo

opravdu, to nikdo neví. V roce pět set dvacet pět před

narozením Krista dobyl Kambyses, zakladatel velké

perské říše, největší říše té doby, Egypt. Zničil egyptské

bohy, a aby své tažení dovršil, rozhodl se vyplenit chrám

Jupitera Amóna, slavnou svatyni, která stála nedaleko

oázy Sivah. Jaký měl význam Amónův chrám? Bylo to

centrum velkého království amónitů. Tenkrát to bylo

nejslavnější poutní místo na světě, a to pro své orákulum.

I dnes je mnoho lidí, kteří takovým předpovědím věří.

Není těžké si představit, že chrám rozkvétal a věštcům se

vedlo dobře. Kdekdo věřil v jejich moc, a kdo si to mohl

dovolit, přicházel tam, aby zjistil, jaký bude jeho příští

osud. Tehdy to nebylo tak nedostupné místo jako dnes.

Bylo na křižovatce dvou hlavních karavanních cest.

Alexandr Veliký tam také přišel poradit se s věštci.

Rovněž Hannibal, slavný kartaginský vojevůdce, se

přišel otázat, co by se stalo, kdyby se pustil do války s

Římany. Crassus, slavný boháč, tak také učinil, podobně

jako mnoho jiných králů a knížat. Taková byla svatyně,

kterou si Kambyses umínil vyplenit. Není proč se tomu

divit. Jistě tam bylo ohromné bohatství. A jistě existuje

ještě mnoho dalších pověstí o pokladech ukrytých pod

troskami v poušti.

„A ten poklad tam ještě je?“ vpadl mu do řeči

Biggles.

„Zajisté, i když samotný chrám je v rozvalinách. Ale

k tomu se hned vrátíme. Kambysova armáda opustila

oázu v Chargahu, ale nikdy se nedostala do Amónu.

Nikdo o ní již nikdy neslyšel. Ani jeden muž se nevrátil.

Tu noc zmizela armáda tak dokonale, jako kdyby se po ní

slehla zem a pohltila ji, což se patrně stalo. A tak se

konečně dostáváme ke Ztracené oáze, která se nyní

jmenuje, jak někteří lidé tvrdí, Zenzura.

Zda tato oáza skutečně existovala nebo ne, nikdo

neví.

Občas pronikly podivné zvěsti o jakési oáze, a o

rozbořených městech daleko v srdci vyprahlé a obávané

Libyjské pouště, které tuaregští Arabové říkají kraj

ďáblů. Při pohledu na mapu Afriky uvidíte, že celá tato

oblast je vybarvena bíle, že na ní není žádný bod nebo

značka. Je celkem jisté, že žádný běloch ji neprocestoval.

Tuaregové, krutí kočovníci pouště, vypravují o

podivných mužích bílé rasy, kteří prý tam žijí. Zdá-li se

vám to neuvěřitelné, vzpomeňte si, že daleko na západ v

srdci Sahary žije rasa bílých Arabů. Učenci věří, že jsou

to potomci jakési ztracené výpravy Féničanů. Jistě víte,

že fénická kultura patřila k nejvyspělejším civilizacím ve

starověku. Jestliže vyjdeme z toho, co jsem teď řekl, nedá

se vyloučit hypotéza, že by tam mohla být oáza, která je

dosud obydlena potomky nešťastné Kambysovy armády,

kteří tenkrát zůstali naživu. Ať už byla pohroma, která je

postihla, jakákoli, je možné, že někdo unikl, snad

špehové nebo přední hlídky. Jestliže někteří z nich

opravdu došli do té oázy v srdci pouště, uvízli tam

mnohem neodvratněji než námořníci na pustém ostrově.

Na takovém ostrově bývá totiž jakási naděje, že jednoho

dne připluje loď a trosečníky vysvobodí. Ohnivé srdce

této pouště je snad jediným místem na světě, kam se ještě

nikdo nedostal a patrně ani nedostane. Je tam samý písek,

skála a nevýslovná pustina. Nic jiného. Nikdy tam

neprší…“

„To asi nemyslíte doslova?“ přerušil ho Biggles.

„Nelze o tom pochybovat,“ zněla rozhodná

odpověď. „Lidé, kteří žijí na okraji té pouště, říkají, že

tam naposledy pršelo před třemi sty lety.“

„Tak to nebylo to pravé místo, kde by se dal otevřít

obchod s barometry,“ podotkl Zrzek.

Kadar v této Zrzkově poznámce nepostřehl vtip a

řekl vážně:

„To by opravdu nebylo dobré místo. Den za dnem,

měsíc za měsícem, rok za rokem si můžete být jisti, že

zítřek bude stejný jako včerejšek, bezmračný a s takovým

vedrem, které si jen stěží dovedeme představit. Při jaké

teplotě je vám v Anglii vedro?“

„Teplota asi tak 27 stupňů Celsia ve stínu znamená,

že je horký den,“ odpověděl Biggles. „Teplota 32 stupňů

znamená, že je mimořádné horko, které málokdy

zažijeme.“

„Pak si tedy zkuste představit, co by znamenala

teplota 58 stupňů ve stínu – totiž, ehm, když tam vůbec

nějaký stín je!“

„Fuj!“ vykřikl Zrzek.

„To však není to místo, které navrhujete navštívit?“

zabručel Biggles.

„Ano. To je právě to místo.“

„Aha,“ přikývl Biggles. „Pokračujte! Kde je ten

výstřižek, který jste nám chtěl dát přečíst?“

Kadar vzal tašku s listinami a vybral z ní výstřižek.

Ztracená oáza aneb Rozluštilo nám letectví

prastarou záhadu pouště! První část pojednává o

dějinných souvislostech, o kterých už jsem mluvil. Pak

pokračuje takto:

Teprve nedávno podnikli dva Angličané, sir Robert

Clayton a Mr. L. E. de Almasy, průzkumný let nad touto

oblastí v letadle značky Moth2 a objevili místo, které by

mohlo být považováno za Ztracenou oázu Zenzuru. Letci

byli doprovázeni p. P. A. Claytonem z úřadu pro

vyměřování pouště při egyptské vládě, a panem

Penderelem, velitelem třinácté perutě královského

letectva, jenž letěl v dvoumotorovém vojenském

dopravním letadle značky Vickers Victoria. Letci si zřídili

základnu v oáze Chargah, ze které vyrazila nešťastná

Kambysova armáda, a pak letěli nad velkou náhorní

rovinou, známou pod jménem Gilf el Kebir, směrem na

Kufru. Chargah je vzdálen asi šest set kilometrů na jih od

Káhiry.

Když tak letěli nad touto rovinou směrem na východ,

sir Robert a jeho druhové spatřili velké a úrodné vádí

(údolí). Byly učiněny letecké snímky a jejich zvětšeniny

zřetelně ukazují bílé místo mezi stromy, které vypadá jako

chýše. Tento objev naznačuje, že vádí bylo donedávna

obydleno a potvrzuje jenom domněnku, že je totožné se

Ztracenou oázou Zenzurou.

„Zbytek článku,“ pokračoval Kadar, „se skládá z

vypravování sira Roberta Claytona, ve kterém uvádí

podrobnosti pozemní organizace. A takto uzavírá:

2 Můra.

Ačkoli jsme letěli nad místem které jsme považovali

za svůj cíl přece jsme byli nuceni vrátit se na svou

základnu za tři dny nato, protože výpravě bylo nařízeno

do toho dne se vrátit, a také proto, že nebyly opatřeny

žádné další zásoby.

Na konci článku se ještě mluví o vyhlídkách budoucí

výpravy,“ skončil Kadar a živě vzhlédl od svého

výstřižku.

„Kdypak se to stalo?“ zeptal se Biggles.

„Bylo to před nedávnem,“ odpověděl Kadar.

„Článek vyšel v těchto novinách v srpnu 1932, takže

výprava se musela konat krátce předtím.“

„Takovou cestu jste chtěl podniknout?“ poznamenal

Biggles.

„Ano,“ přiznal Kadar, složil výstřižek a vložil ho

zpět do kapsy.

„A jak jste to vlastně chtěl provést?“

„Ještě se k tomu dostanu,“ odpověděl Kadar.

„Záhada Ztracené oázy mi učarovala, když jsem byl ještě

malý kluk. Na tom není nic divného. I kdyby tato oáza

neexistovala, leží kdesi v poušti mumifikované zbytky těl

vojáků se zbraněmi, brněním, vozy a zavazadly právě

tak, jak se vypravili na pochod před dvěma tisíci lety. Byl

by to úžasný nález, ať už pro archeologa nebo pro

kohokoli jiného. Jistě tam někde je velké bohatství. Tím

by se dalo vysvětlit, proč byl na mě před chvílí spáchán

útok. Doufám, že nepochybujete o tom, že můj zájem se

týká pouze historických záležitostí. Také můj otec

souhlasil s financováním výpravy do pouště pouze proto,

že existuje naděje na osvětlení tohoto úseku světových

dějin. Není pro to nezbytné letadlo. Já jsem o tom pouze

v posledních několika dnech přemýšlel. Ani otázka

případného bohatství skrytého v písku pouště nemusí být

ponechána stranou. Pověst říká, že vůz, na kterém vezl

Kambyses svou pokladnici, se ztratil i s armádou, a

upřímně řečeno, já si myslím, že je víc než

pravděpodobné, že se to stalo. Ale ať je to jakkoli, občas

se do Káhiry dostávají klenoty – ponejvíce nebroušené

smaragdy – a to z nějakého neznámého naleziště. Zdá se,

že prošly několika rukama a nikdo neví, odkud se tu

vzaly. Jistě to není výplod něčí obrazotvornosti, když

existuje domněnka, že pocházejí z pouště a že jejich

nalezištěm je buďto chrám Jupitera Amóna, nebo místo,

kde tábořilo perské vojsko. Proto jsem podnikl tři cesty

do pouště v převlečení za Araba, abych se dostal na

stopu, nebo abych získal informace o tomto zdroji

bohatství. Kdyby se můj předpoklad potvrdil, pak by se

snad podařilo odhalit i věci pro mne daleko důležitější,

než jsou peníze.“

„Získal jste tam nějaké zprávy?“ otázal se Biggles

skoro dychtivě.

„Něco málo. Měl jsem nesnadnou úlohu. Znám

beduíny příliš dobře! Kdybych se moc vyptával, hned

bych byl podezřelý. Ale oni jsou rození tlachalové. Mezi

nimi se zprávy šíří jedině tlacháním. A tak jsem doufal,

že pozorným posloucháním získám některé informace,

které mezi nimi kolují ohledně těch záhadných klenotů,

ztracené armády nebo Ztracené oázy. Protože jsem se

nijak netajil tím, co jsem se dozvěděl, mé plány

ztroskotaly.“

„Řekněte mi, co jste tam objevil?“ vyzvídal Biggles.

„Ne. Nezlobte se,“ zněla upřímná Kadarova

odpověď. „Ve skutečnosti je nápis na kameni všechno

podstatné, co jsem tam zjistil. Jeden beduín, skoro přítel,

tušil, po čem pátrám a tu věc mi prozradil. Já sám jsem

ten kámen neviděl, protože jsem na takovou cestu nebyl

dostatečně vybaven. Beduin byl tak laskavý, že jednoho

dne odešel do pouště a zhotovil opis

Našel takový typ oštěpu, který ještě nikdy předtím

neviděl.

toho nápisu. Po celém území Libyjské pouště i

Sahary se vyskytují kameny s nápisy, rozvalená stavení a

vodovody. Jsou to pozůstatky velkých civilizací, které

existovaly v dávné minulosti. Jediný pohled na ten nápis

mě ohromně povzbudil. Je totiž v klínopisu. Když jsem

ho přeložil, zjistil jsem, že perská armáda skutečně prošla

místem, kde byl kámen nalezen. To byla jedna věc.

Druhá důležitá okolnost byl příběh, který mně

vypravoval jeden velmi starý muž v oáze Sivah. Tvrdil,

že je mu přes sto let a asi to byla pravda. Vyprávěl mi, že

když se jako mladík účastnil nájezdu, zabloudil v noci.

Tři dny nemohl najít své přátele. Druhý den, když už

velmi trpěl žízní, našel takový typ oštěpu nebo kopí,

který nikdy předtím neviděl. Vyčníval z písku nedaleko

několika holých kopců. Násada byla vyrobena z tmavého,

jemu neznámého dřeva a vyztužena tepanou mosaznou

ozdobou.“

„A vzal si to kopí?“ otázal se Biggles.

„Bohužel ne. Byl v takovém stavu, že nebyl schopný

vzít jakoukoli další věc. Proto nechal kopí trčet v místě,

kde bylo. Doufal totiž, že se pro něj později, až se setká s

ostatními, vrátí, ale jeho kmen brzy opustil tábořiště,

takže už neměl příležitost vrátit se tam pro kopí. Tato

informace měla pro mě obrovský význam. Vím-li, že je

tam jedno kopí, je pravděpodobné, že tam budou i další.

Podle popisu, který mi dal ten Arab, usuzuji, že kopí je

perského původu. Ještě důležitější je, že tato dvě vodítka,

kopí a nápis na kameni udávají směr pochodu perského

vojska.“

„To vám řekl, kde by se dalo najít to kopí, nebo kde

je spatřil?“

„Ano, pokud je možné něco takového v poušti

popsat a určit. Naštěstí je tato zbraň na úpatí několika

skalnatých pahorků. To by mohlo usnadnit hledání. Tato

oblast by mohla patřit k těm, kterými pravděpodobně

Kambysova armáda pochodovala. Je totiž nedaleko od

přímé trasy mezi Chargahem a chrámem Jupitera Amóna.

Vzpomeňte si, že Chargah byl výchozím místem, odkud

vyrazili, a že Jupiter Amón, který je blízko oázy Sivah,

byl jejich cílem.“

„Téhle oázy Sivah?“ vyptával se Biggles. „Je

obydlena?“

„Zajisté.“

„A jsou ti obyvatelé divoši?“ zeptal se zvědavě

Zrzek.

„Nijak nás nemají rádi, ale – na druhé straně –

nejsou nebezpeční. Až donedávna by každého, kdo by se

tam vypravil, čekala jistá smrt. A zvláště pro křesťany.

Všichni cestovatelé, kteří se tam dostali v minulém

století, byli mučeni a týráni. Jen málo jich vyvázlo

holými životy. Ale dovolte mi vrátit se k jádra zprávy,

kterou jsem získal, neboť nejdůležitější odhalení teprve

přijde.“

„Na všech svých cestách jsem dříve či později

narazil na cosi, co nejlépe vystihuje francouzské slovo

impasse.3 Nemohl jsem pak dál! Vyskytlo se tam cosi, co

jsem vytušil a co mi nikdy neuniklo. Zprvu jsem si to

vysvětloval přirozenou mlčenlivostí Arabů. Když jsem

před nedávnem ohlásil, že jsem se rozhodl pokračovat v

pátrání, nabyl jsem přesvědčení, že se jedná o

organizovaný odpor proti mým plánům. Odehrával se

podivným způsobem.“ Kadar se odmlčel a nervózně se

rozhlédl kolem sebe. Když začal zase mluvit, hovořil

jakoby s obavami.

„Přišel ke mně jistý muž,“ pokračoval tiše Kadar. „V

Káhiře ho každý zná. Je zámožný a má velký vliv. Není

Angličan ani Egypťan. Je to napůl Turek a napůl Řek. To

však není rozhodující. Přišel tedy ke mně a nabídl mi k

mému velkému překvapení peníze na výpravu pod

určitou podmínkou, která jednoduše řečeno byla, že

bychom si nechali pro sebe všechno, co bychom tam

našli. Tedy všechno hodnotné. Pro případ, že to nevíte,

vám musím sdělit, že se každá starožitnost, která se v

Egyptě nyní najde, stává automaticky majetkem státu,

což je jedině správné. Jinak by všechny poklady egyptské

3 Slepá ulička.

minulosti byly brzy úplně vybrakovány. Mnohé nálezy se

dostanou do muzea v Káhiře nebo v Alexandrii, jiné

putují do dalších muzeí, jako například do britského

muzea v Londýně. Přirozeně, že nálezce dostane

odměnu. Z toho vidíte, jak byl ten návrh nemravný. Buď

jak buď, já toho muže nemám rád. Nedá se mu věřit. To

je vše. Muž odešel a já jsem o něm již nic neslyšel, ale

zato jsem pociťoval, jak se mé plány postupně hroutí.

Myslím si, že Zarvan, jeho plné jméno zní Fuad Zarvan,

stojí za obchodováním se záhadnými klenoty. Veřejně se

to ale neodvažuji tvrdit. On financuje Tuaregy a ti mu

zase donášejí z tajného úkrytu vše, co najdou.“

„To je výnosný obchod,“ zabručel Biggles.

„Jistě. Velmi výnosný,“ souhlasil Kadar. „Ale

abych to dokončil. Znepokojivý obrat nastal další noc,

kdy mi byly ukradeny všechny mé záznamy a plány. Ve

skutečnosti to nebyla závažná ztráta, protože jsem si

zapamatoval všechny podrobnosti. Vyplývá z toho, že

ten, kdo mi ukradl plány a záznamy, ví zrovna tolik co já.

Asi proto jsem měl být zabit, aby obsah mých zpráv

neznal nikdo kromě onoho zloděje.“

„No, to všechno je opravdu velmi zajímavé,“ řekl

Biggles klidně. „Původně jste zamýšlel uskutečnit

výpravu do pouště, abyste vypátral Ztracenou oázu?“

„Ano, ta oáza byla mým hlavním cílem. Jednak

proto, abych odstranil všechny pochyby, zda tam takové

místo je nebo není, a je-li tam, abych se pokusil zjistit,

zda tam jsou nějací obyvatelé. A jsou-li vskutku potomky

lidí, kteří přežili Kambysovu armádu. Chtěl bych alespoň

najít místo, kde zahynula perská armáda. Ale protože mi

byly ukradeny plány a protože jsem měl za to, že se

zloděj pokusí těžit z mých zápisků, zdálo se mi, že má

jediná naděje spočívá v co nejrychlejší cestě přímo na

místo. Proto jsem chtěl koupit letadlo.“

„Vy jste se domníval, že bude možné letět přímo

tam a zpět?“

„Ó, nikoli! Chtěl jsem si zřídit základnu v Semfidě,

což je malá neobydlená oáza na západ od velké oázy

Dachel, na okraji velké pouště. Leží mezi Chargahem a

Amónem a musí být ve směru pochodu Kambysova

vojska nebo blízko něho.“

„A co benzín a zásoby? Byla by k tomu potřeba

pěkná hromádka věcí.“

„Poslal bych napřed karavanu s těmi věcmi do

Semfidy. Až bych tam zřídil základnu, mohl bych

prozkoumávat krajinu pěkně v pohodlí.“

„Ale taková organizace by stála hromadu peněz,“

prohlásil pochybovačně Biggles.

„Můj otec je ochoten financovat výpravu. Má na to

tom stejný zájem jako já a není žádný chudák,“ prohlásil

klidně Kadar bez stopy hrdosti nebo ješitnosti.

Biggles si usilovně a zamyšleně hladil bradu, kdežto

Zrzek se na něho nedočkavě díval. Algy si zapálil

cigaretu.

Mladý Egypťan povstal a řekl: „Musím se vrátit

domů. Otec se bude velmi divit, až mu budu vyprávět, co

všechno se stalo.“

„Ještě okamžik.“ Na Bigglesově tváři se objevil

podivný úsměv, když řekl: „Váš příběh mě opravdu

zaujal. Vždycky mě naštve, když zloději vezmou do

zaječích s něčím, co jim nepatří. Budu o tom všem

přemýšlet. Snad se nakonec dohodneme. Přijďte sem

zítra ráno a já vám řeknu, jak jsem se rozhodl.“

KAPITOLA TŘETÍ

ZARVAN PŘIŠEL NA NÁVŠTĚVU

Když Kadar odešel, obrátil se Algy s vyčítavým

pohledem na Bigglese.

„Já jsem myslel, že poletíme rovnou do Kapského

Města,“ řekl posměvačně.

Biggles se usmál a přiznal se: „Abych ti řekl pravdu,

ten příběh ve mně vzbudil zvědavost. Mám rád lidi, kteří

se vyjadřují přímo, bez vytáček. Neobyčejně na mě

zapůsobila možnost pátrat v temných obdobích dějin,

moc by mě potěšilo, kdybych také mohl přispět k

archeologickému bádání, nehledě k tomu, že chytit

zloděje, kteří tomu hochovi ukradli plány, by mě potěšilo

ještě víc.“

„A dát se zapíchnout, i do toho máš chuť?“ zavrčel

Algy. „Zdá se, že neděláme nic jiného, než že se honíme

po světě a pleteme se do cizích záležitostí. Už si

představuji sumu, kterou by nás takováhle cesta mohla

stát.“

„Všechny výlohy má zaplatit otec toho mladíka, o

tom nemusíš vůbec pochybovat. Vždyť jsi slyšel, co

říkal. Protože nás to nebude stát nic, a protože máme

trochu času nazbyt…“

„Ty ses rozhodl tam letět?“

„Definitivně jsem se ještě nerozhodl.“

Algy zívl a přikývl: „Mám dojem, že můžeme

odletět tam nebo jinam. Ostatně vždycky jsem si přál

podívat se do pořádné pouště.“

„Poletíme-li s tímto mladíkem, splní se ti tvé přání,“

řekl mu Biggles. „Podej mi mapu, buď tak hodný! Rád

bych si udělal představu o tom, kde to místo…“ Náhle se

odmlčel a upřeně se zadíval na muže, který stál na terase

jen pár metrů od něho. Přišel tak tiše, že Biggles neměl

ani tušení o jeho přítomnosti, ani si neuměl vysvětlit, jak

se tam dostal, že vůbec nic neslyšel.

Druzí dva letci po Bigglesově podivném odmlčení

zpozorněli a také se podívali tím směrem. Když Algy

viděl, že kdosi cizí stojí vedle nich, bojovně povstal.

Nemohl strpět, aby se někdo jen tak zjevoval na jejich

terase jako duch, i kdyby pro to měl jakýkoli důvod.

Nezvaný návštěvník to patrně vytušil z Algyho

chování a raději popošel tak, aby na něj bylo vidět.

Ukázalo se, že se jedná o muže středních let. Jistě

pocházel z Východu, přestože byl oblečený do drahého

evropského oděvu. Byl poměrně malý a poněkud

zavalitý, ale nijak mu to nebránilo v pohybech, které

prováděl s vláčnou ladností kočky. Pleť měl snědou,

tmavé oči – tak jako u mnohých Orientálců – se zdály

zádumčivé a podivně bezvýrazné. Muž byl hladce

oholen. To dávalo vyniknout jeho pravidelnému obličeji,

o kterém by se dalo říci, že je hezký. Podle výrazu tváře

bylo možné usuzovat, že se jedná o člověka samolibého a

nadutého. Jak Algy potom vystihl, člověk cítil, že by ten

chlap začal příst jako kočka, kdyby byl pohlazen. Byl to

typický míšenec, jakých je na Středním východě vidět

hodně.

Biggles promluvil první a stroze se otázal:

„Nehledáte náhodou mne?“

Muž se uklonil a pravicí se dotkl srdce s divadelním

gestem.

„Mám tu čest hovořit s proslulým majorem

Bigglesworthem?“ vyptával se úlisně.

„Jmenuji se Bigglesworth, je-li to jméno, které máte

na mysli,“ chladně odpověděl pilot.

„Dovolte mi, abych se představil. Jsem Fuad Zarvan,

blahorodí, a jsem k vaši službám.“ Muž se přitom zase

uklonil způsobem, který vzbudil v Bigglesovi touhu

nakopnout ho. „Obávám se s hlubokým politováním, že

jste byl dnes večer vyrušen ze svého soukromí,“

pokračoval dál úlisně cizinec.

„I kdyby se to stalo, nemyslím, že byste měl nějaký

důvod ke strachu nebo k politování,“ řekl mu upřímně

Biggles.

Cizinec postoupil blíž a řekl skoro broukavě:

„Promiňte, pánové!“

„Jaká věc vás sem vlastně přivádí?“ zeptal se ho

Biggles způsobem nikterak nesrozumitelným.

„Přišel jsem, abych vám vyslovil své hluboké

politování nad nepříjemností, která vám byla způsobena.“

„Nezakusil jsem žádnou nepříjemnost, a kdyby,

nevidím důvod, proč byste musel přijít o svůj spánek,“

řekl Biggles způsobem, který by definitivně vyřídil spor s

každým Angličanem.

Ale tento Turek-Řek se pouze usmál a vyndal s

lehkou nonšalantností těžké zlaté pouzdro na cigarety.

Přitom vystavil na odiv obrovský diamantový prsten a

zaševelil: „Dáte si cigaretu?“

Pokud si myslel, že svým okázalým vystupováním

Bigglese ohromí, náramně se zmýlil, protože výsledek

byl přesně opačný. Ani další slova, když Biggles odmítl

nabízené pouzdro, nemohla zastavit rostoucí Bigglesův

odpor.

„S tím nešťastným mladým mužem, který vás dnes

večer navštívil, je to velmi zlé,“ podotkl cizinec a sepjal

prsty jako kdyby se modlil.

„Co je s ním zlého?“ zeptal se ho Biggles nedbale,

ale ne bez zvědavosti.

Cizinec vztáhl ruce před sebe. „Protože je to

beznadějný šílenec.“

„Hm,“ zabručel Biggles. „Chápu. Tak tedy je to

šílenec?“

„No, přinejmenším je stižen podivným blouzněním.“

„A blouzní o takových věcech, jako jsou ztracené

oázy?“

„Přesně tak.“

„Vy

jste

jeho

opatrovníkem

nebo

něčím

podobným?“ zeptal se ho Biggles.

„Nikoli. Nemáme zde však rádi, když naši

návštěvníci, lépe řečeno hosté v naší zemi, jsou

obtěžováni šílenci tohoto druhu.“

„Že jsem tak zvědavý, jakpak jste se dozvěděl, že

ten mladík přišel sem a obtěžoval mne?“ vyzvídal

Biggles.

Cizinec chvíli váhal. Potom pokrčil rameny: „No,

víte, já…“

„Já myslím, že to vím docela dobře,“ řekl Biggles

mírně. Ani na okamžik si nepřipouštěl možnost, že by s

mladým Egypťanem bylo něco v nepořádku.

„To jsem rád!“ prohlásil Zarvan. „Doufám, že si už

nebudete všímat jeho ztřeštěného bláznění.“

„Ani trošku,“ odpověděl Biggles s úsměvem.

Cizincovo chování se náhle změnilo. „Ovšem,

kdybyste snad hledal nějaké dobrodružství a chtěl se

zúčastnit výpravy, dalo by se to nepochybně zařídit.“

„Vy tam tedy někoho pošlete?“

Biggles se snažil ovládnout nutkání vykopnout toho

chlapa z terasy…

Cizinec přikývl. „Myslím, že by nebylo špatné mít

nějaké letadlo.“

Biggles váhal. Neměl vůbec v úmyslu přijmout

návrh toho muže, ba ani o něm uvažovat, ale snažil se

přijít na nějakou chytrou lest, aby si muže neznepřátelil,

ale naopak, aby se od něj něco dozvěděl. Letmá úvaha

mu postačila, aby si uvědomil, že takto nemůže

postupovat. Přece by se nespolčil s mužem, jehož pouhá

přítomnost mu byla proti srsti. Nakonec udělal Biggles

kompromis a řekl ledabyle: „My letíme do Kapského

Města. Odletíme za dva či za tři dny.“

Cizinec se uklonil a zabručel: „Myslím, že jste se

rozhodl dobře.“

Biggles se zamračil. I když se k tomuto muži

nechoval zrovna přátelsky, přece jen nebyl ochoten

poslouchat jeho výhrůžky a chladně se ho zeptal: „Co tím

vlastně míníte?“

Míšenec vstrčil ruku do náprsní kapsy přirozeným a

zároveň významným pohybem a nechal ji tam.

„Návštěvníkům Egypta se vřele doporučuje, aby se příliš

nevyptávali na věci, které se jich netýkají,“ řekl mírně.

Biggles chvíli vyčkával a zároveň se snažil

ovládnout vnitřní nutkání vykopnout toho chlapa z

terasy. „Soudím, že by vás nemrzelo, kdybychom se

zúčastnili jiné výpravy?“

„Bylo by od vás neprozřetelné, kdybyste se účastnil

výpravy, která by mohla překážet mé vlastní.“

Biggles se s námahou ovládl a řekl s úsměvem:

„Rozumím,“ ale v očích se mu zablýsklo. „Budu to mít

na paměti.“

Zarvan se uklonil. „To slyším velmi rád,“ řekl

uhlazeně. „Omlouvám se, jestli jsem vás vyrušil.“ Muž

natáhl ruku, ale Biggles se právě zaměstnával

zapalováním cigarety.

Když zase zvedl hlavu, byl cizinec už pryč, a tak

mrštil na stranu ohořelou zápalkou a obrátil se k Algymu.

„Musel bys ujít pěkný kus cesty, abys narazil na většího

darebáka,“ řekl pilot klidně. „Všiml sis, jaké měl v očích

bělmo? Bylo žluté jako mají vlci. A ani jednou se

nepodíval nikomu z nás přímo do očí.“

„Proč jsi toho frajera nevyhodil na ulici?“ zeptal se

Algy nakvašeně. „Já bych to byl učinil.“

„A pak bys strávil zbytek svého pobytu v Egyptě

tím, že by ses musel bránit najatým vrahům, kteří by do

nás chtěli zapíchnout své nože,“ odpověděl chladně

Biggles. „Ó nikoli. Já bych řekl, že tenhle Zarvan je

náramně zručný vrhač nožů. Nemělo by smysl dávat mu

příležitost, aby nám své umění předvedl. Pokud se

vyznám v těchto typech lidí, beztak se brzy ozve.“

„Co tím myslíš?“

„Myslím tím, že hodlám letět s naším mladým

egyptským přítelem, abych mu pomohl najít Kambysa a

jeho vojáky, či to, co z nich zbylo.“

„Kdy chcete odletět, zítra?“ zeptal se dychtivě

Zrzek.

Biggles se usmál. „To asi ne. Protože jsou ti vojáci

ztraceni již dva tisíce pět set let, jeden nebo dva dny

navíc už nic nerozhodnou. Co kdybychom šli teď raději

spát? Jistě je už dost pozdě!“

KAPITOLA ČTVRTÁ

NEHODA NEBO ZLOČIN?

Z výšky skoro tří tisíc metrů se Biggles díval na

zem, která za sebou měla dlouhou historii už před tím,

než do ní vtáhl Kambyses. Brzy zmizela z dohledu řeka

Nil i rýžová pole se zavlažovacími kanály. Skupiny

palem a roztroušené usedlosti řídly stále víc a víc. Nyní

se před nimi rozprostírala širá poušť.

Uplynuly skoro tři týdny od události v zahradě

hotelu v Káhiře, při které málem přišel o život Kadar.

Celou tu dobu se konaly velké přípravy malé skupiny

badatelů. Ráno, které následovalo po události v zahradě

hotelu, oznámil Biggles, že je ochoten podniknout s

Kadarem let do pouště. Kladl si jedinou podmínku, že

Kadarův otec zaplatí veškeré výlohy spojené s výpravou.

Egyptský profesor s tím bez výhrad souhlasil. Pokud šlo

o letadlo, výlohy nebyly tak veliké. Jak se později

ukázalo, nejvíce se vydalo za dopravu a za zásoby. K

tomu účelu byla zorganizována karavana, která měla

přivézt všechny věci na základnu v Semfidě.

Když bylo vše připraveno, karavana vyrazila s

věcmi potřebnými na dvou až třítýdenní pobyt v poušti.

Naši letci se nezúčastňovali příprav, a tak měli dost času

na uskutečňování vlastních plánů. Museli si při tom

počínat opatrně. Bylo navrženo, aby neodletěli dřív, než

karavana dorazí nebo aspoň skoro dorazí na místo určení.

Nemělo žádný význam, aby letěli napřed, protože v

každém případě museli vyčkat, až budou mít k dispozici

dostatek paliva pro dálkové lety.

O Zarvanovi neslyšeli nic, ani ho již nespatřili.

Bigglese to dost překvapilo a hlavně potěšilo. Byl

připravený na to, že jim provede nějakou zlomyslnost,

protože takové lidi, jako byl Zarvan, Biggles dobře znal.

Když se ale nic nedělo, nabyl dojmu, že se jen chvástal a

že svými výhrůžkami chtěl Bigglese a jeho druhy

zastrašit a odradit od účasti v Kadarově výpravě.

Nicméně letci se měli raději na pozoru, protože Kadar

byl přesvědčen, že útok na něj zosnoval právě on. Ta

možnost, že by útok zorganizoval někdo jiný, byla velmi

nepravděpodobná. Kadar sice věděl o tom, že v Egyptě

existuje jedna náboženská sekta, která protestuje proti

všemu, co souvisí s nějakými výzkumy, ale její činnost

byla dosud namířena jen proti zlodějům, kteří neváhali

vyplenit hroby, nebo kteří dokonce kvůli penězům hroby

zneuctili. Jeho úmysly však byly poctivé, chtěl jen

odhalit, co se tenkrát v poušti stalo.

Bigglese znepokojovala jedna věc. Obával se, že

bude muset přistát v poušti nebo doletět na jiné místo než

na letiště. Když se pohybovali po velké dopravní trase

společnosti Imperial Airways, vedoucí na jih Afriky,

které se drželi až do Asiutu, měl pocit bezpečí. Teprve

když ji opustili, uvědomil si, že je přistání spojeno s

určitou dávkou nebezpečí. Bez přistání však nebylo

možné zjistit, jak vypadá povrch země pod nimi. Jak se s

tím vypořádat? Biggles si ještě pamatoval, že pevný

písek poskytuje znamenité podmínky pro přistání, kdežto

měkký písek může být pro letadlo osudný. Lze na něm

sice přistát, ale jen za předpokladu, že není příliš měkký.

V každém případě z něj nelze již vzlétnout, protože se

kola zaboří do písku a uvíznou v něm. I kdyby se letadlo

rozjelo, nedosáhlo by potřebné rychlosti pro start. To se

stalo nejednomu nešťastnému pilotovi. Také měkký sníh

má podobné vlastnosti.

To tedy byla hlavní Bigglesova starost, když odbočil

z hlavní letecké trasy do Asiutu. Potom letadlo stočil na

západ a zamířil do pouště k místu setkání s karavanou, do

oázy Semfis. Letci nespatřili ani stopu po karavaně,

ostatně s tím ani nepočítali, protože karavana šla jinudy

směrem na oázu Sivah, kam – podle obecného mínění –

šli i vojáci, kteří doprovázeli Alexandra Velikého do

Amónova chrámu.

Až do této chvíle let probíhal klidně a bez nesnází. V

časných ranních hodinách se vydali na cestu. Doposud

všechny lety absolvovali brzy po ránu, protože v tu dobu

je v Egyptě nejvhodnější čas pro létání. Během dne se

vlivem horka vzduch rozvíří, což vede ke snížení

viditelnosti.

Když před svítáním startovali směrem na oázu

Semfis, doufali, že k cíli dorazí dřív, než nad pouští

zavládne vedro. Dopadlo to dobře. Brzy potom, co začalo

letadlo stoupat vzhůru na neviditelných vzdušných

vlnách, objevila se k velké Bigglesově radosti na obzoru

oáza. Docela malá chyba v odhadu směru nebo porucha

kompasu mohla mít tragické následky.

Na všech stranách se rozprostírala poušť, písčitá

divočina, zlověstná, nehybná, tichá a neúprosná, pravé

místo smrti.

Není divu, že Tuaregové, ďábelští válečníci pouště,

ji nazvali Krajem ďáblů, pomyslel si Zrzek, když se na ni

plný obav díval oknem kabiny. Kam oči dohlédly,

rozprostíral se písek. Zdálo se až neuvěřitelné, že ho

může být takové množství. Většinou to byl plochý nebo

slabě zvlněný písek, ale dál na jih ležel ve velkých

přesypech, z nichž některé měly zkadeřené vrcholky,

jako kdyby se rozbouřené mořské vlny náhle zastavily v

pohybu. Občas se zdálo, že se přesypy zachvívají, jako

by je neúprosné slunce, pražící z ocelově modré oblohy,

trýznilo ohnivými paprsky.

Zrzka náhle i přes velké vedro zamrazilo. Otočil se a

vyhlédl z letadla. V jasném suchém ovzduší uviděl ve

velké dálce oázu. Usoudil, že to bude trvat asi tak půl

hodiny, než budou nad ní.

Biggles si pozorně prohlížel pás palem. Jak se dalo

předpokládat, nikde ani známka života. Biggles ještě

jednou nebo dvakrát zakroužil dokola, aby si vyhlédl

nejvhodnější místo k přistání, přiškrtil motor a začal

klouzat dolů. Pociťoval-li nějaké obavy, nedával je nijak

najevo, ale velmi se mu ulevilo, když se kola letadla

zastavila v písku na západním okraji rozlehlé skupiny

palem.

Nic se tak neshoduje se svou pověstí jako taková

oáza v poušti, leda snad nějaký ostrov v Jižním moři. O

oázách bylo hodně řečeno i napsáno, a také oáza Semfis

nebyla výjimkou. Biggles byl velmi spokojen, když zajel

do nejhlubšího stínu palem a vypnul motory.

„No tak, už jsme tady,“ ulevil si Biggles. „Teď

vylezeme a protáhneme si nohy. Fuj! To je ale vedro, co?

Myslím, že by neškodilo dát si nějaké občerstvení.“

Letci vystoupili z letadla, ale dřív než se do něčeho

pustili, pomáhali všichni zakrýt motory, trup a křídla

tmavozelenými přikrývkami, které si pro ten účel vzali s

sebou. Jednak proto, aby letadlo chránili proti slunci,

jednak proto, aby se zabránilo

Pozorně si prohlížel pás palem, ale nikde ani

známka života…

zanesení letadla pískem. To se týkalo zejména

motorů. Když byli se vším hotovi, dali se do budování

tábora. Potom se letci usadili, aby vyčkali příchodu

karavany.

Biggles si vzal mapu a spolu s Kadarem zaškrtl

značky, které by měli v nejbližší době prozkoumat. Ta,

co byla nejvzdálenější, byla s největší pravděpodobností

Ztracená oáza Zenzura. Zrzka to brzy přestalo bavit, a tak

se rozhodl, že ve volném čase prozkoumá oázu. Algy,

který také neměl nic lepšího na práci, odešel s ním.

Podívaná to nebyla příliš vzrušující. Oáza byla asi tři

až pět kilometrů dlouhá a asi kilometr široká. Jinak byla

únavně jednotvárná. Na okraji oázy rostly ojedinělé

palmy, jejichž sluncem vyprahlé kmeny se zdvíhaly z

písku. Dále byly stromy hustší a vzrostlejší. Čím byly

stromy vyšší, tím větší chomáče ovoce z nich visely.

Když se letci začali přibližovat ke středu oázy, naráželi

na osamělé ostrůvky drsné trávy. Na jednom místě rostly

keře pichlavých hrušek. Byly obsypány šarlatovým

ovocem. To bylo z rostlinstva vše. Přímo ve středu oázy

byla proláklina naplněná vodou, jejíž okraje byly

rozšlapány. I ve stínu bylo náramné vedro. Oba muži byli

rádi, když se vrátili ke svým druhům. Zrzek, který byl

stále nepokojný, se odebral k letadlu, a to patrně proto,

aby se přesvědčil, že pokrývky proti prachu jsou na svém

místě. Ve skutečnosti tam ale odešel prostě proto, aby si

ukrátil dlouhou chvíli.

Když se ujistil, že se pokrývky nemohou pohnout,

kdyby zavál vítr, chystal se, že půjde zpět. Avšak jeho

citlivý nos zachytil slabý, ale neklamný pach benzínu.

Stál chvíli úplně potichu a rozmýšlel se, zda by neměl

zavolat Bigglese, když vtom zřetelně uslyšel plesknutí.

Ihned padl na kolena a plížil se pod střed trupu, odkud,

jak se zdálo, byl slyšet ten zvuk. A nemýlil se! Za

několik vteřin nato mu spadla kapka benzínu na hřbet

ruky. Zrzek se rychle vyškrábal ven a naléhavě vykřikl:

„Hej, Bigglesi, pojďte sem!“

Biggles upustil mapu a úprkem běžel k letadlu,

následován pomalejšímu muži.

„Copak se stalo?“ tázal se starostlivě.

„Odněkud nám uniká benzín!“

„A odkud?“

„Zdá se, že teče z hlavní nádrže.“

Biggles nic neřekl. V okamžiku byl pod trupem a

ohmatával potah na jeho dně. Skoro stejně rychle vylezl

ven, vskočil do kabiny a podíval se na měřič benzínu na

palubní desce. Stačil mu jediný pohled. V další vteřině

byl zase dole.

„Rychle všichni ruce k dílu!“ obrátil se pilot na své

druhy. „Strhněte potah, a bude-li to potřeba, rozřežte ho!“

Za několik minut zjistili, co se stalo. Z malé kulaté

dírky v nádrži vytékal benzín. Biggles dírku pozorně

prohlédl a zalepil ji malým kouskem žvýkačky, kterou

našli v zásobách. Používali ji na zahnání žízně. Žvýkačku

přikryl kouskem náplasti z lékárničky.4

„To prozatím postačí,“ řekl pak klidně. „Nemůžeme

dělat nic jiného. Kdybychom se snažili přepustit tu trochu

benzínu, která tam zbyla, do druhé nádržky, většina by se

vypařila.“

Algy se na něho polekaně podíval a zeptal se ho

hlasem plným obav.

„Kolik ho tam zbylo?“

Biggles chvíli váhal. „Asi polovina toho, co bychom

potřebovali, kdybychom se chtěli dostat k nejbližšímu

civilizovanému místu,“ odpověděl pomalu. „Vzpomínáš

si, že jsem trval na tom, než jsme odletěli, abychom si s

sebou vzali dostatek paliva na cestu zpátky, kdyby se

něco přihodilo s karavanou?“

„Ano, vzpomínám si.“

4 Nejeden slavný letec na dálkových linkách spravil

tímto způsobem děravou nádrž nebo benzínové potrubí

svého stroje.

„Pokud se nemýlím a umím dobře počítat, zbyl nám

se vším všudy benzín zhruba na jednu hodinu letu. Nad

pouští jsme letěli déle než tři hodiny. Závěr si můžeš

udělat sám!“

„Až přijde karavana, bude zase všechno v pořádku,“

prohlásil optimisticky Zrzek.

Biggles se na něho po straně zadíval a řekl: „Ano,

bude to v pořádku za předpokladu, že karavana skutečně

dorazí.“

„A když nedorazí?“ zeptal se Kadar.

Biggles se chabě usmál. „To vy byste měl vědět

nejlépe z nás všech. Myslím, že bychom zde neměli

zůstat déle než do noci, kdy by podle plánu měla dorazit

karavana.“

„Máme to ale smůlu!“ zabručel Kadar.

Biggles se drsně zasmál.

„Smůlu! Tahle díra v nádrži nevznikla náhodou, ale

mohla být udělána jen nějakým ostrým nástrojem. To mi

věřte!“

KAPITOLA PÁTÁ

KONEC KARAVANY

Toho dne večer karavana nedorazila. A nepřišla ani

druhý den. Když slunce zapadlo za obzor a kolem se

rozlila purpurová záře, letci poprvé spatřili pradávné

obyvatele pouště. Od západu se blížila skupina Tuaregů,

obávaných válečníků pouště. Tito „zapomenutí bozi“

měli na sobě modré burnusy.

Z pouště od západu přijížděla skupina jezdců, zahalených

do burnusů..

Letci seděli na okraji oázy. Právě něco pojídali ze

svých hubených zásob, když Kadar náhle ztuhl a tiše

pronesl: „Tuaregové! Nevšímejte si jich! Mohou, ale

nemusí být nebezpeční. Člověk nikdy neví.“

Letci se otočili, aby se na ně podívali. Z pouště od

západu přijížděla skupina jezdců, zahalených do burnusů.

Seděli na vysokých meharských velbloudech. V

nejasném pološeru vypadali jako obrovské obludy. Jeli

úplně potichu, kopyta velbloudů nezpůsobovala v písku

žádný hluk. Nedívali se doleva ani doprava a neprozradili

ani náznakem pohybu, že by někoho viděli, což bylo

zcela vyloučené. Míjeli je lhostejně, jako by neexistovali.

Bylo to špatné znamení? Všichni se dívali upřeně do

rostoucí tmy a vypadali jako nějaké přízraky. Potom

zmizeli za písečnými přesypy a zůstal po nich jen

nepříjemný dojem.

Biggles si zhluboka vydechl a řekl: „Zdá se, že se

budeme muset střídat v hlídání.“

Noc minula, aniž se Tuaregové vrátili. Když nadešlo

svítání, nebylo je už vidět.

Minul den a další noc. Když ani následujícího rána

karavana nebyla nikde na obzoru, svolal Biggles

válečnou poradu. Všichni měli nervy napjaté k prasknutí.

Nepociťovali nic než úzkost.

„Nuže, mládenci, situace je takováto,“ oslovil

Biggles své druhy, když se shromáždili ve stínu nedaleko

odpočívajícího letadla. „Myslím, že všichni víte, jak jsme

tu uvězněni, ale přesto považuji za nutné, abychom si

celou situaci probrali tak, aby mezi námi nevzniklo žádné

nedorozumění. Stále tu ještě nemáme zásoby. Podle

dohodnutého plánu zde měly být před třemi dny. Je tedy

zřejmé, že se karavaně přihodilo něco zlého. Můj instinkt

mi říká, že už nikdy nepřijde. Kdyby naše životy nebyly

bezprostředně závislé na zásobách a palivu, nezpůsobilo

by nám to nic horšího než zklamání, že se naše plány

nezdařily. Ovšem nehoda s nádržkou všechno mění. Jak

víte, pro případ, že by karavana nedošla, vzal jsem s

sebou dost benzínu, abychom se dostali zpět. Ale z

tohoto rezervního benzínu zbyla sotva třetina. Ten, kdo

nám to provedl, způsobil zřejmě i to, že sem nedošla

karavana. A teď dávejte dobrý pozor!

Jsme vzdáleni tři hodiny klidného letu od Dachelu a

ještě více od Sivahu, což jsou nejbližší místa styku se

světem. Máme dost benzínu na jednohodinový let. Takže

ať poletíme kamkoli, budeme nuceni přistát asi tři sta

kilometrů od cíle. Nemusím snad ani říkat, že takový let

by vůbec neměl smysl. Byla by to jistá sebevražda.

Druhá možnost je, že zůstaneme tady. Abychom si to

shrnuli, jaká je naše situace? Ze železných zásob, které s

sebou vždycky bereme, nám zbyly tři malé plechovky

hovězího masa, několik sucharů, šest kostek bovrilu5,

trochu čokolády a jedna či dvě další drobnosti. Zkrátka,

máme jídlo tak na dva dny, budeme-li s ním šetřit. Dva

dny, tři nebo čtyři, to už nerozhoduje. Konec by byl

vždycky stejný. To by bylo v případě, že bychom se

rozhodli pro první možnost. Ale pokud zde zůstaneme,

nemusíme umřít ani hladem ani žízní. Je zde pramenitá

voda, která, jak mě Kadar ujišťuje, ještě nikdy nevyschla.

Na palmách rostou datle. Nevím, jak dlouho jsme

schopni snášet tuto dietu, která se skládá z vody a datlí,

5 Polévka.

abychom se nezbláznili, ale žít se tu dá. Arabové se tak

stravují po celé nekonečné týdny.

Nuže, já zde vidím pouze jednu možnost. Protože se

nemůžeme vrátit zpátky, musíme zůstat tady. Ale ještě

předtím bychom měli podniknout poslední pokus,

abychom se dostali do styku se světem. Jak jsem již řekl,

máme v nádrži zbytek benzínu, který vystačí na jednu

hodinu letu a snad i o trochu déle, ale několik minut

navíc, to už nás stejně nevytrhne. Měli bychom zvážit, na

co ten zbytek benzínu použijeme, dokud ho máme, neboť

v tak horkém vzduchu, jaký je zde, se vypaří za týden.

Benzín, který se používá na poušti, musí být neprodyšně

uzavřen v kanystrech. Ten, který jsme koupili v Káhiře, a

měl sem být dopraven, byl uzavřen právě tak. Poletíme-li

cestovní rychlostí, můžeme letět sto dvacet kilometrů

směrem dopředu a pak zase zpátky. Navrhuji, abychom

podnikli průzkumný let směrem na Sivah, kudy vede

cesta, po které měla přijít karavana. Je to jediné místo,

kde bychom po ní mohli pátrat. Kdybychom ji našli, bude

vlastně vše v pořádku. Jestliže ji nenajdeme, budeme se

sem muset vrátit a smířit se s tím, že zde budeme čekat,

nevyšle-li Kadarův otec za námi záchrannou výpravu.

Jistě by trvalo nějakou dobu, než by nás našla.

Pravděpodobně nás nebude pohřešovat dříve než za

několik týdnů, neboť jsme ohlásili, že máme v úmyslu

zůstat po tuto dobu v poušti. Tak to je vše. Má-li někdo z

vás lepší návrh, prosím, ať ho řekne, mě samotného nic

lepšího nenapadá.“

Biggles si vzal jednu ze tří cigaret, které mu ještě

zbyly, rozlomil ji na dvě poloviny, rozdělil se s Algym a

potom jednou sirkou obě zapálil.

„Nemá žádný smysl vymýšlet nějaký další plán, a to

z jednoduchého důvodu, že jiná možnost neexistuje,“

prohlásil Algy. „To, co jsi navrhl, je jediná věc, kterou

můžeme udělat.“

„Nemám, co bych k tomu dodal,“ řekl Zrzek.

Kadar zavrtěl hlavou. „Ani já ne. Mrzí mě to, že

jsem vás zavedl…“

Biggles mu pokynul, aby mlčel, a prohlásil: „Tedy

dobrá, ujednáno!“

„Kdy navrhuješ podniknout ten let?“ zeptal se Algy.

„Hned. Nemá smysl to odkládat. Z vrcholu palmy,

na kterou jsem vylezl za svítáni, jsem viděl asi padesát až

šedesát kilometrů daleko. Karavana nebyla nikde v

dohledu. To znamená, že i kdyby se blížila, nedostane se

k nám před setměním. Zítra ráno přijdeme v důsledku

vypařování o dalších pět procent našeho benzínu. Proto

navrhuji, abychom letěli hned, a raději se dověděli to

nejhorší co nejdřív.“

Všichni uznali, že plán je rozumný a hned se začali

chystat k letu. Každá volná nádoba, která se dala použít

na vodu, byla naplněna a uložena do letadla, jakož i

všechno, co zbylo ze zásob, a také mnoho datlí. Když už

nebylo co dělat, sundali pokrývky proti prachu a složili je

na stranu. Letci pak zaujali svá místa.

Biggles si prošel celou trasu, po které se chtěl rozjet.

I když byl písek na povrchu dosti měkký, jinak byl pevný

a nebylo proč se znepokojovat. Když se tedy Biggles

ujistil, že je vše v pořádku, vyšplhal do kabiny a za

několik vteřin byl letoun ve vzduchu. Vznášel se vzhůru

směrem na západ.

Když letadlo nabralo výšku, oči všech mužů začaly

pátrat ve směru, odkud měla přijít karavana. Kmitající

ručička výškoměru stoupala, až se nakonec zastavila na

rysce tří tisíc metrů. Všude kam oko dohlédlo, nebylo

nic, co by se pohybovalo, všude jen klidné písečné moře.

Biggles se obrátil k Algymu, který seděl nejblíž.

Tvářil se nazlobeně. „Ještě pět minut a musíme se vrátit!“

řekl.

Algy přikývl, ale stále ještě pozorně sledoval

západní obzor. Za dvě či tři vteřiny sebou škubl a řekl:

„Něco vidím.“

Biggles se upřeně podíval dopředu: „Ano, něco tam

je,“ souhlasil, „ale nepohybuje se to.“

„To není nic živého,“ odpověděl Algy.

Uplynuly další dvě minuty, když Biggles opět

promluvil. Měl tvrdý hlas. „Je to karavana!“ řekl. „Nebo

její zbytky,“ dodal potom.

Biggles držel v levé ruce páčku škrticí klapky, ale

pak váhal, jaký zvolit kurs, když tolik záleželo na

výsledku. „Co budeme dělat?“ zeptal se Algyho. „Během

chvíle bych se měl otočit. Odvážíme se sletět dolů? Jsme

vzdáleni sto třicet kilometrů od naší oázy. Nedokážu

znovu získat výšku, kterou ztratím.“

Algy zvedl hlavu a zachytil Bigglesův pohled, ale

rychle se podíval stranou a řekl: „Sleť dolů! Snad tam

ještě bude nějaký benzín. Nebude-li, jsme tak jako tak

ztraceni.“

Biggles se pustil do dobrodružství, ve kterém byl v

sázce život. Dobře to věděl. Jejich přežití záviselo na

několika dalších minutách. Je-li tam měkký písek a

pokusí-li se na něm přistát, bude to konec bez jakéhokoli

stínu naděje. I kdyby tam nepřistáli, let nazpět se zásobou

benzínu, která se rychle tenčila, by byl šílenstvím. Začal

pochybovat, zda mají šanci dostat se zpátky do oázy, i

kdyby přistáli někde opodál, ve vzdálenosti, kterou by

byli schopni ujít.

Rachot motorů náhle umlkl, protože Biggles přiškrtil

plyn a oznámil jim své rozhodnutí. Předek letadla se

naklonil k zemi a stroj začal ztrácet výšku. Když klesali

dolů, stále zřetelněji byly vidět podrobnosti toho, co se tu

přihodilo. Jak Algy uhádl, nebyla to karavana, ale její

zbytky! Již rozeznávali jednotlivé předměty; velbloudy

ležící na písku, sedla, batohy, sukna, mrtvoly.

„Někdo přepadl karavanu,“ zabručel Algy a zbledl v

obličeji.

„Myslím, že je to práce Tuaregů,“ procedil Biggles

skrze zuby.

„Co hodláš dělat?“

„Musím přistát.“

„Je to příšerně nebezpečné.“

„Vím, ale musím dolů. Možná, že je ještě někdo z

nich naživu, možná jsou jenom zraněni. A také je možné,

že v těch koších je nějaký benzín. Je to tak jako tak

riziko, které na sebe vzít musíme.“

Algy couvl. Z toho co tu viděl se mu dělalo zle…

Algy přikývl. „Tak do toho!“

Letadlo se snášelo a vzduch, který rozráželi, šelestil

v kostře letadla. Biggles dvakrát zakroužil, ale nebyl s to

přistát. Obával se příliš strmého přistání. Očima

prozkoumával půdu dole metr za metrem. Po třetí zatáčce

zaťal Biggles zuby a sklouzl dolů, aby přistál. Na čele mu

vyrazily krůpěje potu. Cítil obrovské duševní i fyzické

vypětí. Byl rád, když se mu podařilo letadlo vyrovnat. V

několika dalších vteřinách mohl být rozhodnut jejich

osud. Byl to podivný pocit. Pět sekund! Výjev dole

vypadal neskutečně. Není to sen? Bigglesovi škubaly

svaly v obličeji, když se kola podvozku dotkla země.

Letadlo se zakymácelo. Pilot očekával přemet v případě,

že by byl písek příliš měkký. Kola se zvolna dotkla země.

Ozval se skřípot, jak zadní kolo drhlo o zem. Ve chvíli

letadlo bez problémů dosedlo na písek. Byl to měkký

písek, ale ne příliš. I tak se do něj letadlo rychle zabořilo.

Algy nečekal, až letadlo zastaví. Otevřel dvířka

kabiny, vyskočil a běžel na místo tragédie. Když

vyskočil, vznesl se mrak much, které vždycky bývají na

poušti. Algy ucouvl hrůzou. Viděl už v životě spoustu

všelijakých věcí, ale z toho, co viděl teď, se mu udělalo

zle. Přesto se rozběhl k nejbližšímu koši. Byl prázdný.

Proto odběhl k dalšímu.

Za několik okamžiků za ním přiběhl Biggles.

„Benzín!“ vykřikl chraptivě. „Je tam nějaký benzín?“

Algy zvedl oči k Bigglesovi. Obličej měl popelavě

šedý, v očích děs.

„Ne,“ řekl letec klidně. „Ani kapka!“

KAPITOLA ŠESTÁ

HABUB

Biggles počkal, dokud nepřiběhli Algy se Zrzkem.

Pak se obrátil ke Kadarovi. „Byla to naše karavana?“

Kadarovi stékaly po tvářich slzy, za které se

nestyděl. „Tady je starý Mohamed, vůdce karavany,“ řekl

s pohnutím. „Byla to jeho poslední cesta. Co budeme

dělat?“

„Nic,“ odpověděl stručně Biggles. „Bude-li někdo z

nich naživu, vezmeme ho s sebou, ačkoli pochybuji, že

by to byla ta pravá pomoc. Prohlédnu je sám, a potom

uvidíme. Nechte to na mně. Podle toho, co vidím, to bude

jen ztráta času. Jsou tahle zvěrstva prací Tuaregů,

Kadare?“

„Ano.“

„Tak dobře. Nesmíme být štítiví. Prohlédněte

všechny koše a seberte všechny potraviny, které najdete.

A také měchy s vodou.“ Biggles odešel, aby se ujal své

nezáviděníhodné úlohy.

„Jsou všichni mrtví, což jsem předpokládal,“ řekl

dutým hlasem, když se za několik minut vrátil. „Rád

bych věděl, proč ti velbloudi vypadají tak uboze.“

„Ty lepší si Tuaregové odvedli,“ odpověděl Kadar.

„Potřebovali je, aby nesli benzín,“ podotkl Algy.

Biggles svraštil obočí. „Tyhle odporné vraždy jsou

patrně dílem Tuaregů,“ zabručel, „ale na co potřebovali

benzín? K čemu jim může být? Mám pocit, že za tím

vším stojí někdo v pozadí a všechno se děje na jeho

rozkaz. Podívejte se, tudy odešli.“ Biggles ukázal na

širokou řadu otisků kopyt, která vedla do pouště. „Vrazi

odešli touto cestou, takže Arabové, kteří procházeli

oázou, nemohou být viníky. Za předpokladu, že nešli

oklikou. Neměli bychom se zde raději zdržovat. Ostatní

si můžeme povědět až v oáze. Čím dřív se vrátíme, tím

lépe. To vedro je strašné! Našli jste nějaké potraviny?“

Algy ukázal na malou hromádku plechovek. „Byly v

jednom koši,“ řekl. „Našel jsem je pod mrtvým

velbloudem, a proto byly patrně přehlédnuty. Ještě je zde

několik krabic s masem a trochu sušeného ovoce.“

„Vezmeme to s sebou,“ prohlásil Biggles. „Myslím,

že to budeme potřebovat. Radši pojďme. Tady už nikomu

nepomůžeme.“

Všichni čtyři pomáhali s naložením potravin do

letadla. Když se k němu přiblížili, Biggles ukázal na

kola; až do poloviny byla zabořena do písku.

„Letadlo se propadá. Ještě hodinu a nebudeme ho

moci vytlačit,“ řekl Biggles. „Musíme se mít na pozoru.“

Na vedro se dočasně zapomnělo, asi pod dojmem

tragických událostí. Nyní si ho letci začali uvědomovat.

Než vstoupili do letadla, ještě jednou se otočili a

chvilku tiše postáli. Vzápětí zaburácely motory. Biggles

na okamžik zavřel oči. Zdálo se mu, že se duny v tom

vedru houpají. Potom pomalu otvíral škrticí klapku.

Letadlo se trochu zdvihlo čumákem nahoru. Čím větší

rychlost nabývalo, tím lehčeji se po písku rozjíždělo. Aby

se mohlo letadlo odpoutat od země, potřeboval Biggles

dlouhý rozjezd. Nakonec se kola přece odlepila. Když už

byli ve výšce několika set metrů, Biggles si oddechl.

Letadlo nasměroval k východu.

Nejprve Biggles s letadlem vystoupil do výšky asi tří

set metrů, potom ho vyrovnal a přiškrtil plyn tak, aby

letěli nejhospodárnější cestovní rychlostí. Po celou tu

dobu udržoval letadlo v takové rovnováze, jak to jen v

tamním ovzduší šlo. Každou chvíli se dostali do vzdušné

bubliny a museli se chytit sedadel, aby se udrželi na

svých místech.6

To trvalo asi pět minut. Potom bylo letadlo

znenadání vyneseno mnohem výš, když proletělo jednou

takovou vzdušnou bublinou. Biggles si pomyslel, že s

takovou se ještě nikde nesetkal. Měla stejný účinek jako

expresní zdviž, která nás unáší nahoru. Pro některé to

byla nová zkušenost. Kadar se chytil za břicho, vykulil

oči a řekl zoufale: „Jestli to takhle bude pokračovat, bude

mi špatně!“

Sotva to dořekl, letadlo kleslo o několik set metrů a

padalo jako kámen, jako kdyby nemělo křídla. Na dně

bubliny narazilo letadlo zase na vzduch, a to s takovou

razancí, že se roztřáslo.

„Začínáme se houpat,“ zabručel Biggles lakonicky

směrem k Algymu, aniž by se nějak zvlášť znepokojoval.

Létával v bublinách velmi často, a proto ho nemohly

6 Vzdušné bubliny způsobují vzestupné nebo sestupné vzdušné proudy, které

ujdou pozorností lidí na zemi, protože nejsou vidět. Ve skutečnosti je vzduch mnohem

neklidnější než moře nebo oceány a bývá zřídkakdy klidný, leda za chladných dnů, kdy bývá bezvětří. Příčiny vzniku vzdušných bublin jsou různé. Nejčastější příčinou vzestupných proudů je vítr, který narazí na nějakou překážku, jako je například kopec.

Když do něj vítr narazí, začne stoupat vzhůru. Jinou příčinou je slunce, které praží do skal a zahřívá je. Horký vzduch, který tak vzniká, stoupá potom vzhůru. Opakem vzestupných proudů jsou sestupné proudy. Těm se v letecké hantýrce říká „padák“.

Příčinou jejich vzniku je chladný vzduch, který klesá nad jezera nebo stinná údolí, do

nichž slunce nemůže proniknout. Vzdušné proudy někdy vytvářejí jakési vývěvy,

kolem nichž vzniká víření. V Africe a na severozápadní hranici Indie jsou takové bubliny postrachem letadel, protože je vynesou nahoru nebo pošlou dolů o šest set nebo i více metru. Každé letadlo, které se dostane do takových vzdušných bublin, musí být po přistání důkladně zkontrolováno. Létání v nich sice není nebezpečné, zato

dokonale prověří konstrukci letadla. Ani pilot to nemá snadné, protože neustále musí

vyrovnávat účinky bublin tak, aby se kýl letadla udržel v rovině.

polekat. Také věděl, že dobrému letadlu, které má

spolehlivou konstrukci, nehrozí velké nebezpečí.

Když Biggles vyrovnal letadlo, náhle ho cosi

přimělo, aby se podíval doleva, směrem na sever. Asi pět

vteřin tam upřeně a nechápavě hleděl a potom se obrátil k

Algymu s výrazem beznaděje.

„Obvykle se tak lehce nevzdávám,“ řekl, „ale teď se

mi zdá, že se náš osud ocitá úplně mimo dosah každé

úvahy.“

Algy se pozorně zadíval k obzoru. To, co se k nim

blížilo od severu, ho vyděsilo. Byl to obrovský hnědý

mrak, který vypadal jako hnědá opona. Nejen že

zahaloval modrou oblohu, ale kroutil se a točil, když se

snášel k nim. Algy to identifikoval stejně jako Biggles.

„To je habub7,“ řekl klidně. „Co proti němu

podnikneš?“

Obvykle má pilot letadla, které se dostane do

písečné bouře, jen jednu možnost. Musí rychle přistát a

otočit předek letadla proti větru. Dále ho musí pevně

ukotvit. K tomu použije pytle, které s sebou vozí. Rychle

je naplní pískem, jehož je v poušti dostatek. Vojenská i

dopravní letadla patřící Francii jsou pro lety do severní

Afriky vždy pro tento případ vybavena prázdnými pytli.

Naplněné pytle s pískem se přivážou na křídla a trup.

Posádka se ukryje pod letadlo nebo zůstane v něm.

Když se dopravním pilotům na pravidelných linkách

stane, že po bouři není letadlo schopné vzlétnout, bývají

ihned nalezeni. Biggles byl v jiném postavení. Kdyby se

spoléhal na pomoc zvenčí, přistál a po bouři nemohl

7 Habub je strašná písečná bouře, mnohem horší než obvyklá

písečná nebo prašná bouře. Může se rozprostírat od země až do výše

tří tisíc metrů.

vzlétnout, neměl by ho kdo zachránit. Biggles si byl

vědom nebezpečí, které mu hrozilo, kdyby se pokusil

dostat nad habub. To je nebezpečné vždycky, nezáleží na

tom, zda má pilot plnou nádrž. Nemohl si myslet, že bude

rychlejší než bouře a doletí do oázy, navíc se mu mohlo

stát, že by po půlhodině zápasu s bouří stál na zemi a

nádrž měl prázdnou. Nejspíš by to bylo v nejhorší části

pouště, v místech, která jsou nejméně dostupná, kde sídlí

démon pouště. V té chvíli, která Bigglesovi zbývala na

rozmyšlenou, se mu zdálo, že má jedinou naději, totiž

dostat se nad bouři a stále pokračovat v daném kursu.

Snad by mohl rozbouřenou oblastí proletět a dostat se za

ni. V této skoro beznadějné situaci Biggles postrčil páčku

škrtící klapky úplně dopředu a začal stoupat tak strmě,

jak mu to motory dovolovaly.

To, co se k nim blížilo, byl obrovský hnědý mrak…

Biggles předpokládal, že doletí do výše dvou tisíc

metrů dřív, než se setká s prvními nárazy písku. Slunce

se měnilo v rychle mizející oranžovou kouli. Země,

kterou pilot zahlédl, byla pod hustou hnědou clonou. V

tom okamžiku zmizela před očima a letadlo se dostalo

doprostřed bouře. Viditelnost byla silně omezená. Kabina

letadla se utápěla v matném pološeru. Biggles naslouchal

zvukům v motorech, aby včas odhalil možnou poruchu.

Náhle se trochu vyjasnilo. Když se ručička výškoměru

zastavila u znamínka čtyř tisíc metrů, byli z bouře venku.

Nad nimi byla obloha jako zelený strop. Biggles upřel oči

na měřič benzínu. Letěl stále na hlavní nádržku, ale

ručička byla skoro na nule. Bylo jasné, že každou chvíli

může benzín dojít.

Teď neměl Biggles ani ponětí, kde je, protože neznal

rychlost větru vanoucího zprava. Věděl sice, jakou má

oáza polohu, ale nevěděl, jak moc se vlivem větru

odchyluje od daného kursu. Odhadoval jeho rychlost na

osmdesát kilometrů za hodinu. Později se ukázalo, že

byla mnohem vyšší. Vzduch byl plný písku a země pod

nimi nebyla vidět. Biggles doufal, že je pod nimi stejná

poušť jako ta, nad kterou letěli na cestě z oázy.

Nyní Biggles přiškrtil plyn, aby docílil co nejnižší

rychlosti. Musel šetřit benzínem, aby se udržel ve

vzduchu co nejdéle. Uplynulo dalších deset minut.

Výrazné škytnutí v motorech mu prozradilo, že hlavní

nádržka je skoro prázdná. Biggles letěl dál, až motory

začaly vynechávat. Potom přepnul na spádovou nádržku.

Byl v ní benzín na dalších deset minut letu. Biggles si

utřel rukávem ze rtů jemný prach, který se mu tam usadil,

a obrátil se k Algymu, aby s ním promluvil.

„Myslím si, že bychom měli z pekla štěstí,

kdybychom přistáli v dohledu oázy,“ řekl klidně. „Pokud

se to podaří, budeme mít víc štěstí než rozumu. Nemohu

s jistotou tvrdit, že jsme se od původní trasy odchýlili

jenom o osmdesát kilometrů, tady nahoře může mít vítr

rychlost i sto padesát kilometrů za hodinu. Nechce se mi

sice sletět dolů do té hrachové polévky, ale za jednu nebo

dvě minuty nebudu mít jinou možnost.“

„Aspoň nikomu neurazíme anténu nebo vršek

komínu,“ ujišťoval ho optimisticky Algy.

„Tak takovéhle nebezpečí, to bych si teď přál!“

zabručel Biggles. „Radši řekni těm vzadu, aby byli

připraveni vyskočit, až narazíme na zem. Neručím za

hladké přistání. Je to ale svinstvo!“

Algy udělal, oč byl požádán. Vzápětí motory

vynechaly a pak nadobro zhasly. Jejich rachot byl

vystřídán větrem, jenž hučel ve výztužných drátech.

Biggles postrčil řídící páku dopředu. Letadlo se sklonilo

a téměř ihned se ocitlo v hnědém pološeru, ze kterého se

před chvílí dostalo. Algy nic neříkal. Jejich postavení

nepotřebovalo komentář. Biggles, Algy a Zrzek přesně

věděli, co se děje a co se pravděpodobně stane. Letěli

naslepo. Brzy narazí na zem a prudkost dosednutí bude

záviset na tom, uvidí-li Biggles zem nebo ne. Ručička

výškoměru začala klesat: 2 400 – 2 100 – 1 800.

Algy zakašlal; zdálo se mu, že hluk zesílil.

Letadlo dále ztrácelo výšku a Biggles se díval

střídavě na desku s přístroji a na výškoměr. Nemusel se

dívat na rychloměr, protože rychlost uměl odhadnout

podle řídící páky.

Letci se dostali do výšky tří set metrů. Algy se začal

rozhlížet. Země ještě nebyla v dohledu, když cosi

velkého a černého proplulo kolem nich jako hrozivý

přízrak.

Algy škubl prudce hlavou. „U čerta, co to bylo?“

vykřikl.

Biggles svraštil na chvilku obočí. „Kdybych to mohl

pozorovat déle, řekl bych, že to byla hora.“

Cosi velikého a černého proplulo kolem nich.

„Byla,“ zaječel Algy. „Podívej se!“

„To není možné!“ osopil se na něho Biggles a potom

strhl řídící páku na stranu, když se před nimi začala

nejasně rýsovat velká tmavá hora. Letadlo se stočilo na

bok, ale Biggles je zase ihned vyrovnal. Tělo měl při tom

napjaté jako strunu. Ze šera opět vyskočily zubaté

vrcholky hor. Biggles se zadíval na výškoměr. Neúprosně

jako osud se plížila ručička dolů: 120, 90! Díval se do

tmy před sebou a potom na neurčité stíny pod letadlem.

„Podívej se!“ zakřičel Algy. „Vidím koberec.“8

Biggles ho také zahlédl. Viděl cosi, o čem přesně

nevěděl, co to je. Postrčil řídící páku dozadu a ucítil, jak

se letadlo zakymácelo. Čekal, až se propadne. Kolem

postranního okna proplula koruna osamělé palmy a

potom hromada kamení. Bum!

Biggles ucítil, jak se kola dotkla něčeho tvrdého a

letadlo sebou trhlo. Beng! Kola podvozku zase narazila

na kameny a letadlo se chovalo jako vzpínající se kůň.

Další krátká přestávka se zdála být věčností. Potom kola

podvozku znovu dosedla. Tentokrát se na zemi udržela,

ačkoli se letadlo ještě zakymácelo. Letadlo poskočilo,

trochu zaskřípělo a už ujíždělo po písku, až se zastavilo.

Nastalo naprosté ticho, které skoro mrazilo. Pak

promluvil Algy.

„Aspoň jsme už na zemi,“ řekl prostě. „A to už je co

říct!“

Biggles se unaveně usmál. „Ano. Máš pravdu!“ řekl

a opřel se zády o sedadlo. Algymu ale neuniklo, že se

jeho obličej stáhl do podivného úšklebku.

8 V leteckém slangu: země.

KAPITOLA SEDMÁ

ZTRACENI V POUŠTI

„Asi bychom měli vystoupit a podívat se, kde jsme

to vlastně přistáli,“ prohlásil Zrzek.

„To není špatný nápad, ale já bych raději zůstal

sedět tam, kde jsem, dokud se písek trochu neusadí, jinak

se udusíme. Bouře sice skončila, ale vzduch venku je

plný toho svinstva. Musíme být trpěliví.“

„Podejte mi někdo trochu vody!“ požádal Algy.

„Zacházej s ní šetrně!“ varoval ho Biggles.

„Nevíme, kdy budeme mít příležitost nabrat čerstvou.“

Všichni muži seděli v kabině a snášeli úmorné

vedro. Když písek ve vzduchu prořídl, vylezli a rozhlíželi

se. Biggles ukázal na letadlo pokryté hustou vrstvou

písku. Vypadalo, jako by ho někdo zabalil do smirkového

papíru.

„Jaká krásná záhada to bude za několik set let pro

nějakého cestovatele, který se bude divit, jak se to letadlo

mohlo dostat až sem,“ podotkl Biggles. „Patrně ho naloží

a vezme s sebou domů a dá ho pod skleněný poklop v

nějakém muzeu, jako bychom to udělali my s nějakým

prastarým vozem.“

Když tohle Biggles říkal, rozhlížel se kolem sebe.

„Možná se mýlím, a také v to doufám, ale tohle místo

zrovna nepřipomíná letovisko,“ dodal.

„Máš pravdu, to ne!“ souhlasil Algy.

Nicméně letci ocenili, jaké měli štěstí, když se

dostali na zem bez vážnější nehody, protože místo, kde

přistáli, bylo úzké vádí, údolí mezi šikmými skalami.

Bylo obklopeno strmými a holými kopci, jejichž

vrcholky byly ještě zpola zahaleny písečnou mlhou.

Dnem údolí se táhl dlouhý pruh písku, který se tam

časem nakupil. Ale ani zdání života, jen dvě či tři zakrslé

palmy s hnědými a zvětralými listy. Jejich přítomnost

naznačovala, že někde poblíž je asi voda, ale protože tam

nerostlo ani stéblo zelené nebo jiné trávy, byla zřejmě

skryta kdesi hluboko pod povrchem.

„Hú! To je ale vyprahlá země!“ zabručel mrzutě

Zrzek. „Rád bych věděl, co je dál za koncem tohoto vádí.

Mám pocit, že by tam mohla být nějaká oáza.“

„Já mám pocit, že kdyby tam byla, jsme tam, kde

jsme chtěli být,“ odpověděl suše Biggles.

Ostatní muži se na něho pozorně podívali.

„Míníš tím Ztracenou oázu?“ zvolal Zrzek.

„Proč ne?“ pokračoval Biggles. „Když nás chytil

habub, letěli jsme na východ. Přihnal se od severu, proto

jsme museli letět směrem k jihovýchodu. Podle mapy se

v tomto směru nevyskytuje žádná oáza ve vzdálenosti

několika set kilometrů. A proto v ní ani nejsou

vyznačeny žádné kopce. Je-li tam nějaká oáza, je to jistě

oáza neznámá, byť by to nebyla právě ta Ztracená, nebo

jak se jmenovala, Zenzura?“

„Při památce mého otce, myslím, že máte pravdu,“

zvolal Kadar. „Našli jsme jen náhodou, co jsme chtěli

najít.“

Biggles přikývl. „Dobrá, Kadare,“ řekl, „když je

tomu tak, chápu, že jste se svým nálezem spokojen, ale

doufám, že mi prominete, jestliže se nad tím nebudu

rozplývat radostí. V této chvíli mě netrápí, jak najít

Ztracenou oázu a co si počít v případě, že ji skutečně

najdeme, ale jak se odtud dostaneme domů!“

„Ale co když to je Ztracená oáza?“ vzkřikl Kadar

nadšeně.

Biggles se na něho mrzutě podíval. „Dejme tomu, že

je to ona. Co s tím hodláte dělat? Je celá vaše, pokud jde

o mne. Já bych vyměnil celou tuhle poušť za chomáček

pěkné zelené trávy nebo i za hrst pichlavých kopřiv.“

„Připouštím, že je to poněkud skličující,“ přikývl

Kadar, kterého to uvedlo do rozpaků.

„Skličující!“ řekl Biggles s drsným smíchem. „Já

bych pro to našel lepší slovo.“

„Myslím, že bychom měli nejprve zjistit, jsme-li

skutečně ve Ztracené oáze,“ prohlásil Kadar.

Biggles se na něho smutně zadíval. „Vy to zjistíte,

ano?“

„Ano! Když jsme přistávali, všiml jsem si hromady

kamení…“

„Poslyšte, mládenče!“ přerušil ho Biggles. „Podle

toho, co říkáte, budete potřebovat hodně času, abyste se

tu mohl procházet a hledat nějaké hromady kamení. Co

bychom teď potřebovali nejvíc, jsou pořádné řízky. Z

kamení bychom asi moc neztloustli, a proto nežli si

začneme brousit zuby o okoralá skaliska vaší vzácné

oázy, pokusme se najít něco měkčího. Asi jste si

neuvědomil, že pokud nenajdeme do dvaceti čtyř hodin

vodu, lekneme tu jako lososi. Čím dřív vyrazíme,

abychom se poohlédli po něčem, co se dá pít a jíst, tím

lépe.“

„Ano,“ souhlasil Kadar. „Promiňte mi, že jsem se

dal příliš unést svým vzrušením.“

„Uklidněte se a snažte se vymyslet, jak bychom se

dostali z této výhně,“ řekl mu Biggles. „A teď pojďme,

vydáme se na průzkum.“

„Všichni?“ zeptal se Zrzek.

Biggles se na chvíli zamyslel: „Asi bychom všichni

odejít neměli. Co kdyby sem zabloudili Tuaregové a

ukradli nám tu trochu potravy, která nám zbyla. Pokud s

sebou nechceme vláčet všechno, měl by tu raději někdo

zůstat a dávat pozor. Algy, ty zde zůstaň! Já půjdu a

rozhlédnu se kolem. Zrzek může jít se mnou a také by

měl jít Kadar pro případ, že bychom někoho potkali,

protože dovede mluvit místními nářečími.“

„Chceš si vzít pušku?“ zeptal se Algy. Kromě pistole

byla puška jedinou zbraní, kterou letci vzali s sebou. Nic

přebytečného na výpravu do pouště nebrali, ale pušku

vzali pro případ nouze, ačkoli Kadar tvrdil, že ji sotva

budou potřebovat.

„Ne, nechám ti ji tady,“ odpověděl Biggles.

„Nepůjdeme daleko. Z vrcholku nejbližší hory bychom

měli dohlédnout do velké dálky.“ Když to dořekl,

přehodil si přes rameno polní láhev a nasadil si tmavé

brýle, kterými byli všichni vybaveni. V poušti patří brýle

k nezbytnostem, protože bez nich může člověk brzy

oslepnout. Tak vyrazili dolů do údolí Biggles, Zrzek a

Kadar, všichni tři s brýlemi na nose.

Vedro bylo nesnesitelné. Písek, který byl předtím

zvířen, se zatím jednak usadil, jednak ho odnesl vzdušný

vír. Slunce jim nyní stálo přímo nad hlavou. Paprskům,

které se zabodávaly do holé země, nebylo možné

uniknout. Nikde žádný stín. Skály se zachvívaly, jak

odrážely nazpět teplo, které nestačily pohltit, a písčité

dno údolí se proměnilo ve žhoucí koberec, který pálil

naše tři muže do nohou i přesto, že měli boty s podrážkou

z provázků.

Než dorazili na konec vádí, obloha se zcela vyjasnila

a z údolí se stal opravdový kotel. Bílý žár ustoupil žluté

mlze, která zpitvořila skály ve fantaskní útvary a

znemožňovala odhadovat vzdálenosti. Zdálo se jim, že

kopec na konci údolí ustupuje. Když k němu konečně

dorazili a vylezli na jeho vrchol, zjistili, že před ním je

další kopec, který jim znemožňuje výhled.

„To je ale hloupé,“ zabručel Zrzek, jenž pociťoval

první příznaky obávané únavy. Ohmatával si zvědavě

tvář a divil se, kam se poděl pot. Neuvědomoval si, že

vedro v poušti je takové, že vysuší všechnu vlhkost,

jakmile vyrazí na kůži.

Biggles nic neříkal. Pokračoval v chůzi s úzkostí v

srdci. Věděl, že jeho ledabylá poznámka o nutnosti najít

vodu byla do slova a do písmene pravdivá. Kdyby ji

nenašli v několika nejbližších hodinách, dokud měli sílu

hledat, smrt byla jistá.

Za této chmurné nálady vylezli na další kopec. Když

před sebou Biggles spatřil vysokou rovnou stěnu skalního

útesu, začal ztrácet odvahu. Zlostí a zklamáním se kousal

do rtu, obraceje se na všechny strany. Ale bylo to všude

stejné. Skály a písek! Nic jiného. Biggles se rozhodl, že

půjde doleva směrem ke skalní propadlině. Nebylo vidět,

jak je hluboká.

„Kadare, vy víte lépe než my, kde hledat v poušti

vodu. Mně se zdá, že pokud vůbec je naděje najít vodu,

musíme sestoupit dolů do skal. Co myslíte?“

„Ano, ale počítejte s tím, že tam bude větší vedro.“

Po tomto rozhovoru pokračovali v cestě. Přešli

několik propadlin, aby shledali, že vedou do dalších,

které jsou ještě hlubší. Kolem dokola byly stále stejné

skály a písek.

Biggles se zastavil a řekl prostě: „To nemá smysl.

Bez větší zásoby vody a bez Algyho by bylo lepší

nechodit dál, nýbrž počkat, až zapadne slunce. Až se

setmí, bude chladněji. Cestu si najdeme ve svitu měsíce.“

Naši tři muži se vrátili propadlinou zpět. Potom

vylezli na kopec, ale když chtěli sestoupit, marně hledali

své stopy. Náhle se Biggles zastavil. „To není ten kopec,

na který jsme prve vystoupili!“ řekl tvrdým hlasem.

„To musí být on. Myslím, že jdeme dolů pouze

odlišnou cestou,“ zabručel Zrzek, ale neříkal to příliš

přesvědčivě.

Postupně sešli na dno údolí, kde se Biggles opět

zastavil. Ukázal na obrovskou skálu, která vypadala jako

hřib. „Tudy jsme nešli,“ řekl pilot.

„Myslím, že vádí je tamhle,“ namítl Kadar

ochraptěle.

Po chvíli se rozhodli, že se vydají k velké rozsedlině

ve skalách, kterou jim ukázal Kadar. Když k ní došli,

hned se zase zastavili a zděšeně hleděli na skály, které

nikdy předtím neviděli.

Biggles si unaveně přejel rukou obličej. Již se

nepokoušel sám sebe klamat. „To je konec!“ řekl prostě.

„Jsme ztraceni.“ Kadar si sedl na zem a chytil se za

hlavu. „Je to moje vina,“ dodal odevzdaně. „Měl jsem si

vzpomenout na pořekadlo, které mají Tuaregové. Učí ho

své děti, jakmile jsou schopny rozumět. Zní: Nikdy

neopouštěj své stopy!“

„Zdá se mi, že není možné, abychom tak rychle

zabloudili,“ řekl Zrzek.

Kadar zavrtěl hlavou. „V poušti může člověk

beznadějně zabloudit a zemřít jen kousek od tábora. To

se stalo mnohokrát.“

„Zbývá nám tedy pouze jedna věc. Snad nás Algy

uslyší!“ Biggles vytáhl pistoli a namířil hlaveň do

vzduchu. Vypálil třikrát po sobě v pravidelných

přestávkách. Pokud se ozvala nějaká odpověď, neslyšeli

ji. Všechno, co zaslechli, byly jen ozvěny výstřelů, které

se odrážely od jednoho kopce ke druhému a potom

umlkly někde v dálce. Z nedalekého skalního útesu se

uvolnil kámen a spadl s úžasným rachotem. Potom bylo

ticho. Mrtvé, naprosté ticho. Ani sebemenší zvuk,

absence jakéhokoli zvuku.

Zrzek se zachvěl hrůzou. Zdálo se mu, že mu čísi

studená ruka svírá hrdlo. Uvědomil si, že má velkou

žízeň a že je velmi unaven.

„Neměli jsme vůbec opouštět tábor bez dostatečné

zásoby vody,“ zabručel Kadar.

„Asi nemá význam mluvit o tom, co jsme měli nebo

neměli dělat,“ odpověděl Biggles. „Otázka je, co

podnikneme teď.“

Druzí dva muži mlčeli.

„Nemá žádný význam, abychom tady zůstávali,“

řekl Biggles a ohnal se po mouše, která mu vytrvale

sedala na tvář. „Proklaté mouchy! Odkud sem u čerta

přiletěly, co říkáte, Kadare?“

„Ať se v Egyptě pohnete kamkoli, všude najdete

egyptské mouchy,“ odpověděl unaveně Kadar a stoupl si.

„Pojďme nazpět k té propadlině a uvidíme, kam vede.

Země se tam svažovala dolů a na dně té prolákliny

bychom snad mohli najít vodu.“

Tři muži vlekli nohy za sebou a zdálo se skoro

nemožné, že se jim podaří kopec zdolat a pak zase sejít

dolů. Když se jim to podařilo, po proláklině nebyla nikde

ani stopa. Biggles se drsně zasmál. Byl to nepříjemný

smích. „Tohle místo je začarované!“ zlostně zabručel.

„Ovšemže!“ odpověděl klidně Kadar. „Nyní už víte,

proč mu Tuaregové říkají Kraj ďáblů. Je plný zlých

duchů. A právě džinové na nás poslali habub.“

Biggles odepnul láhev s vodou. „Není třeba,

abychom zemřeli žízní dřív, než budeme muset,“ řekl

ledabyle. „Každému jeden doušek, ani o kapku víc!“

Voda rychle zteplala a pocit žízně stejně nezahnala.

Biggles zase pečlivě uzavřel láhev zátkou. Potom

pokračovali v cestě.

Směr si příliš nevybírali. Všechny cesty jim

připadaly stejné. Much stále přibývalo, až se jim z nich

nad hlavami vytvořil černý mrak. Ačkoli je všichni

nepřetržitě odháněli, usazovaly se jim na očích, sedaly na

rty, dokonce jim lezly do uší. Jednou se Zrzek zuřivě

obrátil a mrštil po nich svou tropickou helmou, ale

nebylo to nic platné.

Blížilo se odpoledne a o západu slunce si mohli leda

povídat. Naši tři hrdinové neměli ani potuchy, kde jsou a

zda nechodí stále dokola. I to bylo pravděpodobné. Skály

a písek! Nikde ani nejmenší příslib vody, kterou hledali.

Když se připozdilo, měli najednou pocit, že se blíží

k jakémusi rozpadlému městu. Dali se do běhu, neboť se

domnívali, že by zde město nestálo, kdyby zde nebyla

voda. Ale byly to pouze skály; stovka štíhlých skalisek,

které vypadaly jako les gigantických muchomůrek. Zrzek

čím dál tím víc chápal, co znamená jméno zdejší

končiny, Kraj ďáblů.

Vedro v tom lese zkamenělých hub, jak mu říkal

Biggles, bylo nesnesitelné, ale naši tři muži klopýtali dál.

Každou chvíli si vlhčili rty vodou, která rychle ubývala.

Ale neměli na vybranou: buď voda, nebo šílenství! Zrzek

se již pohyboval v jakémsi zšeřelém, žlutém světě, v

němž ho doprovázely přízračné postavy. Jednou se náhle

zastavil, neboť byl přesvědčen, že vidí stádo velbloudů,

ale byly to jen skály. Zrzek chvílemi klopýtal, chvílemi

šel jako stroj. Hned na to mu začaly tančit před očima

sytě modré skvrny. Chvílemi mizely, ale nakonec se

proměnily v chvějící se čáry. Zrzek vykřikl, protože měl

pocit, že vidí, jak se slunce odráží na vodní hladině.

Biggles se prudce otočil. „Copak se děje?“

„Vidíš něco tam vpředu?“ zamumlal Zrzek.

„Nic,“ odpověděl Biggles stroze. Potom se šíleně

zasmál a řekl: „Pouze kamení! Kamení a písek!“

Zrzek zavrávoral, když pochopil, jak se zmýlil.

Pochopil, že se blíží ke konci svých sil. Biggles mu

rychle předal láhev s vodou.

Zrzek s ní zatřásl a po zvuku poznal, že už je skoro

prázdná. Chtěl ji vrátit zpátky, ale Biggles si ji nevzal.

„Vypij to!“ nařídil mu. „Jestliže se zhroutíš, budeme

zde s tebou muset zůstat všichni.“

V láhvi zbyl pouze jeden doušek. Zrzek vypil

poslední drahocenné kapky a odhodil ji.

Biggles ji sebral a pokračovali v cestě.

Konečně zapadlo slunce za kopce. Vedro se

okamžitě zmenšilo. To jim dočasně přineslo úlevu. Cesta

byla místy tak špatná, že pochybovali, zda je to vůbec

cesta. Biggles se již chystal obrátit, když pojednou spatřil

jeskyni, nebo spíš pouhou rozsedlinu ve skále.

„Odpočiňme si tam chvíli,“ navrhl. „Bude tam

chladněji.“

Když se přiblížili, Kadar se náhle zastavil a zadíval

se upřeně na hromadu písku nakupeného u vchodu.

Vykulil oči a začal se pobaveně usmívat. Pak oči na

chvíli zavřel, zavrtěl hlavou a pak se zase zadíval na tu

hromadu. Chvějícím se prstem na ni ukázal.

Náhle se zastavil a upřeně se zahleděl na hromadu písku.

Druzí dva muži se naklonili, aby se také mohli

podívat. Spatřili mnoho stop, které tu museli zanechat

nějací velcí ptáci. Zatímco se pokoušeli pochopit význam

těchto stop, Kadar ze sebe vyrazil chraptivý výkřik a hnal

se k jeskyni. Druhým dvěma to také došlo a následovali

ho. Tam uvnitř byla nádrž bledězelené vody!

V okamžiku se všichni vrhli na zem a do chladivé

vody ponořili obličeje.

KAPITOLA OSMÁ

POHŘEBIŠTĚ

Když se Zrzek dosyta napil, trochu se usmál a

rozhlédl se kolem. Ke svému nemalému údivu zjistil, že

vodní nádrž není pouze jejich objevem. Všude kolem

byly stopy lidí, avšak nebylo možné zjistit, zda tam jsou

měsíc, roky nebo staletí. Datlové pecky, několik

ohlodaných kostí, skořápky rozbitých pštrosích vajec a

ztrouchnivělé násady oštěpů ležely na hladkém, tvrdém

písku. Ticho místa rušil pouze kostlivec opřený o skalní

stěnu, který se maličko nakláněl dopředu.

„Tak to už je lepší!“ řekl Biggles a sedl si. „Našli

jsme tohle místo právě včas. Je sice zvláštní, že právě

tady je voda, ale… Co myslíte, Kadare?“

„Ani ne. V poušti najdete často vodu na

nejneuvěřitelnějších místech. Tyhle nádrže lidem, kteří

žijí dlouho na poušti, nepřipadají zvláštní a jistě je znala i

nesčetná pokolení v dávné minulosti.“

„Ale odkud se sem voda dostane?“ zeptal se Zrzek.

„Z vodních srážek nahoře na kopcích. Vlhkost se

srazí na skále, shromažďuje se v různých dutinách a

prohlubních, potom prosákne dolů (proto je voda tak

chladná), až se dostane do neprostupné nádrže jako je

tato.“

Nějakou

dobu

nikdo

nepromluvil.

Unavení

cestovatelé byli spokojeni, že odpočívají v chladivém

stínu. Po tom žáru venku bylo matné, nevšedně zelené

světlo, které se zde rozprostíralo a chvělo, příjemnou

změnou. Biggles uvažoval o tom, jaké to tu bývalo v

minulosti, když sem přicházeli lidé, aby se občerstvili a

odpočinuli si. Z úvahy ho vyrušilo šero, které v jeskyni

mezitím zhoustlo. Rychle se zvedl.

„Musíme se vrátit, Algy na nás jistě netrpělivě

čeká,“ řekl, „ačkoli nevím, jak to provedeme. Teď už si

dovedeme představit, jak to vypadá bez vody, a je mi

jasné, že se nikomu z nás odtud nechce. Nemůžeme však

žít jen z vody, potřebujeme také potraviny. Ale dostali

jsme za vyučenou. Celou zpáteční cestu si budeme dělat

znamení v písku, nebo si označíme skály, abychom se

sem opět mohli vrátit.“

„Ještě bych nešel,“ nesouhlasil Kadar. „Až vyjde

měsíc, půjde se nám snadněji.“

„To máte pravdu,“ připustil Biggles.

Všichni si tedy zase sedli a čekali, až se měsíc objeví

v rozsedlině; potom vykročili směrem k východu. Když

tam došli, chystal se Biggles vyjít ven, ale váhal a

prohlížel si něco na zemi kousek od vchodu do

rozsedliny. Potom popošel a podíval se nahoru.

„To je dobré!“ zabručel napůl sám k sobě. „Co se to

sem plíží za stín?“

„Jaký stín?“ zeptal se Zrzek.

„Tamhle ten!“ Biggles ukázal na tmavou skvrnu.

Jak tam stáli a dívali se upřeně na ni, uslyšeli

slaboučký šelest. Byl to jemný šelest, jako když

podzimní vítr šumí mezi suchým listím.

„U sta hromů, co to je?“ zeptal se Biggles zaraženě a

s úlekem v hlase. „Zdá se, že se to pohybuje!“ Hlas se

mu protáhl.

Přišel k nim Kadar a zadíval se upřeně k okraji

pohybujícího se stínu. Náhle však zacouval zpět, jako by

ho něco prudce udeřilo.

„To jsou štíři!“ Hlas měl ochraptělý a plný hrůzy a

ošklivosti.

„Štíři!“ Biggles opakoval jeho slova jako ozvěna,

nedůvěřivě a nechápavě.

„Ano. Jsou jich tisíce! Milióny! Nevěděl jsem, že

štíři pijí vodu, ale proto sem asi lezou, ledaže by šli na

nás!“

„Pane Bože! Dej nám odtud vyváznout!“ zvolal

Zrzek a hlas mu přeskočil do vysoké fistule.

„Kam půjdeme?“ otázal se Biggles zoufale.

„Nemůžeme přece projít mezi takovou havěti. Jedno štíří

uštknutí je dost zlé, natož…“ Biggles se vrhl ke skalnímu

útesu a podíval se nahoru.

„Tamtudy žádná cesta nevede,“ zabručel a přiběhl

zpět za ostatními muži ke vchodu do jeskyně.

Ještě chvíli se všichni dívali na tyto stíny smrti (i

jediné uštknutí štíra může být smrtelné), které se pomalu

blížily. Ti nejbližší už byli vzdáleni jen asi šest kroků.

Zcela jim uniklo, že několik z nich se dostalo až k nim.

Biggles uskočil právě včas, aby zabránil štírovi vylézt na

botu. Vzápětí ho rozšlápl podpatkem. „Ne, na mě si

nepřijdeš, potvoro!“ zabručel Biggles a pospíchal, aby

zjistil, kam by se mohli uchýlit. Z kapsy vytáhl sirky a

jednu zapálil. „Díky Bohu!“ řekl s pocitem úlevy. „Tudy

vede cesta na druhou stranu. Bylo by dobré zjistit, jak je

dlouhá.“

Druzí dva muži se k němu přidali a dívali se trochu

zaraženě na úzký, tmavý otvor v nejodlehlejším koutě

rozsedliny.

„Proboha, snad tady nezabloudíme. To by bylo

horší, než kdybychom zabloudili venku v poušti,“ řekl

Zrzek starostlivě.

„To já radši zabloudím, než aby mě sežraly ty

potvory!“ prohlásil Biggles. „Tady nezůstanu ani o chvíli

déle!“ Vytáhl z kapsy zápisník a vytrhl z něj několik

listů, které stočil do ruliček. Pak jednu z nich zapálil a

vyrazil podél stěny jeskyně. Druzí dva muži ho

následovali.

Nedošli příliš daleko, když Bigglesovi vypadla z

ruky papírová rulička a zhasla. Dřív než dohořela, měl

Biggles matný dojem, že k nim míří temný stín.

„U čerta, co to je?“ vykřikl Biggles a chvatně hledal

další sirku. V tichu, které následovalo, byl slyšet podivný

zvuk, jako by se ve vzduchu chvělo nebo třepetalo něco

koženého; podobalo se to zvuku tekoucí vody, která je

někde v dálce. „Netopýři!“ zvolal Kadar.

A vtom již něco udeřilo Zrzka prudce do obličeje, až

se po tom bezděčně ohnal. Cíl však nezasáhl a výsledkem

byly potlučené klouby prstů.

Když vzplanula další sirka, uviděl mnoho stínů,

mizejících jim nad hlavami. Nepřetržitý proud netopýrů

se pohyboval touto přírodní chodbou směrem k východu.

Jeden stín se odloučil od ostatních a vrhl se na sirku, ale

Biggles byl pohotový a mrštil jím rychle proti zdi, až

jeho ruka opsala ohnivý oblouk. Stín narazil do stěny tak

prudce, že s žuchnutím spadl na zem, kde ležel a třepetal

křídly. Všude bylo cítit nepříjemný, smrdutý pach, ale

nikdo si toho nevšímal.

Biggles zapálil další smotek a pokračoval v cestě.

„Protože je tady jenom jedna chodba, nemůžeme nikam

zabloudit, ať se stane cokoli,“ zvolal. „Může tady někde

být jiný východ. Pojďme dál! Nevšímejte si těch

smradlavých netopýrů! Napřed štíři, potom netopýři,

hrom do toho! Tuaregové vědí dobře, proč toto místo

nazývají Krajem ďáblů.“

Písčitá půda pod nohama pozvolna stoupala vzhůru.

Čím dál tím víc se ocitali v těsné blízkosti netopýrů.

Přitom museli dávat pozor, zda tam nejsou odbočky.

Takto ušli značnou vzdálenost. Najednou, jako když

práskne bičem, všichni netopýři zmizeli. Kadar z toho

usoudil, že všichni vyletěli ven, protože si v noci shánějí

potravu. Buď jak buď, bylo jisté, že zmizeli, a Biggles

ihned vyzval své druhy, aby se zastavili.

„Myslím, že štírů se už bát nemusíme,“ řekl, „takže

půjdeme-li dál, zbývá nám najít druhý východ. Ne že

bychom ho potřebovali. Snad jsou ti štíři natolik

rozumní, aby se vrátili tam, odkud přišli, až se rozední.

Mimochodem, musíme být opatrní při zvedání kamenů,

jestli si dobře vzpomínám, právě tam se schovávají. Teď,

až půjdeme, musíme dávat pozor, abychom v té tmě

neminuli některý východ. Ale asi bychom přece jen měli

počkat do rána.“

Všichni byli velice unavení, ale nikdo z nich

nepotřeboval odpočívat. Na chvíli si sedli na písek, ale

brzy zjistili, že na spánek stejně nemají ani pomyšlení.

„Když jsme opouštěli vodní nádrž, cesta vedla stále

mírně do kopce,“ podotkl zamyšleně Biggles, „Takže

kdybychom náhodou narazili na nějaký otvor, musel by

být hodně vysoko, což znamená, že by tam mohl být

rozhled a snad bychom objevili i naše letadlo. Ubohý

Algy, myslím, že bude jako na trní; ale s tím se nedá nic

dělat.“

Potom bylo zase ticho. Biggles trávil čas užitečně

tím, že si připravoval papírové smotky ze svého

zápisníku, až byl nakonec skoro prázdný. V krabičce měl

ještě několik sirek, a protože Zrzek měl benzínový

zapalovač, nemuseli mít obavy, že by jim došlo světlo.

„Byli jsme už na různých místech, ale pochybuji,

zda jsme kdy strávili noc na tak podivném místě, jako je

tohle uvnitř skály,“ řekl po delší odmlce Zrzek.

„Doufám, že bude trvat celou věčnost, než zažiji

druhou podobnou, na mou duši!“ odpověděl Biggles.

„Tohle ticho mi jde na nervy, je tu jako v hrobě.“

Zrzek se zachvěl. „To je ale vtipná poznámka, to se

musí říct,“ odpověděl pohoršeně. „Budu rád, až se zase

octnu venku. Souhlasí-li ostatní, radši bych pokračoval

dál.“

Všichni s tím víc než ochotně souhlasili, a proto

vstali a chystali se odejít. Biggles rozžal sirku, zapálil

smotek a vyrazili. Byli jen kousek od místa, kde prve

odpočívali, když Biggles náhle pronikavě vykřikl.

„Tady něco je! Nevím sice co, ale zdá se mi, že

jeskyně tu ústí do ohromného dómu.“

Po několika krocích se ukázalo, že měl pravdu.

Udiveně se rozhlíželi kolem sebe, ale při tak špatném

světle toho viděli jen málo. Bylo jasné, že se octli v

rozlehlé prostoře, vysoké jako chrámová loď. Konec se

ztrácel v pološeru. Biggles vyndal několik dalších

smotků, rozevřel je jako vějíř a zapálil je. Světlo klouzalo

nejprve po stropě, potom sjíždělo po vysokých stěnách.

„Abych to mohl považovat za výtvor přírody, chybí

mi tu krápníky,“ poznamenal Biggles. „Co u čerta…“

Nastala krátká odmlka, za které si všichni pozorně

prohlíželi dolní části stěn, v nichž bylo vyhloubeno něco,

co se podobalo včelím úlům. Vypadalo to, jako by stěny

byly tvořeny malými výklenky či komůrkami. A v každé

z nich něco bylo.

Kadar tu záhadu brzy rozřešil: „Právě jste řekl, že to

zde vypadá jako v hrobě,“ řekl a bezděčně ztišil hlas. „Je

to tak. Viděl jsem už podobná místa. Nacházíme se v

pohřebišti nebožtíků.“

Zrzka nepříjemně zamrazilo a vůbec měl pocity,

které by se daly přirovnat k rčení, že někomu hrůzou

vstávaly vlasy na hlavě. Vyrazil ze sebe: „Hrome,

vezměme do zaječích!“

„Tamhle to vypadá, jako by jedna mrtvola vypadla z

výklenku,“ řekl a ukázal na postavu schoulenou na zemi.

„Asi byl ten ubožák pohřben zaživa.“

V Kadarovi se okamžitě probudil jeho archeologický

zájem. Rázně vykročil směrem k „mrtvole“, ale neudělal

ještě ani dva kroky, když se postava napřímila. Ve

slabém světle spatřili dvě vypoulené oči, obličej plný

vrásek a plešatou hlavu sedící na tenkém krabatém krku.

To všechno trvalo jen okamžik. Pak postava vyskočila a s

divokým křikem utíkala pryč. Co s ní bylo dál, nikdo

nevěděl. Zrzek svým vyděšeným výkřikem způsobil, že

Kadar uskočil dozadu a srazil se tak s Bigglesem, jenž se

svalil na zem. V důsledku toho se celý prostor ponořil do

tmy.

Pro Zrzka to byla chvíle plná hrůzy, strašný sen, z

něhož se nemohl vzpamatovat. Slyšel Bigglesovo

hartusení, když hledal sirky. Také slyšel Kadarovo

ustrašené kňučeni. Potom vzplála sirka a ukázalo se, že

Kadar má ruce sepjaté na obličeji.

„Pojďme odtud,“ vyzval je Biggles. „Nevěřím sice

ve strašidla, ale jestli tady nestraší, jsem ochotem sníst

svoji helmu.“

Zrzek a Kadar se pokoušeli vzchopit, ale byli do té

míry rozrušeni, že ani nemohli klidně stát na nohou.

Netrvalo dlouho a ticho bylo opět přerušeno. Tentokrát to

byl jakýsi podivný šepot, který přicházel z odlehlého

konce jeskyně. Sotva šepot zmlkl, ozval se svištivý zvuk,

který rychle nabýval na síle, a brzy nato vyrazilo z úzké

dutiny, kterou letci před několika okamžiky opustili,

hejno netopýrů.

Biggles na ně nechápavě zíral, neboť odtud by nikdy

nečekal nebezpečí, ale když se jeden netopýr na něho

začal sápat a druhý se k němu připojil zuby a pařáty,

pochopil. Strhl odporné zvíře z obličeje a mrštil jím o

zem. Potom se obrátil, rozběhl se k východu a zavolal na

své druhy, aby ho následovali.

Ti nepotřebovali, aby je někdo pobízel, hnali se bez

otálení za ním. Zjistili, že se dóm na konci úží v těsný

tunel. Ještě stačili spatřit prchající postavu, která je tak

vyděsila.

„Běžte dál!“ zařval Biggles, prudce se otočil a

vypálil dvě rány do hustého chumlu netopýrů, kteří ho

pronásledovali. Potom rozžal v chvatu zápalku a

pospíchal, aby dostihl Zrzka s Kadarem, kteří si zatím

svítili na cestu zapalovačem.

Když se netopýři vřítili do tunelu, začali tropit

neuvěřitelný a hrůzostrašný hluk. Biggles si nevěděl

rady, jak odrazit jejich nápor, když se náhle před nimi

objevil úzký pruh světla. Na okamžik si Biggles nebyl

schopen uvědomit, co by to mohlo být, ale potom mu

došlo, že venku svítá a že zde průchod končí. Opravdu to

tak bylo. Muži vyrazili ven z tunelu rychlostí, jež je div

nestála život, protože průchod končil ve stěně. Ta byla

strmá téměř jako propast a nechybělo mnoho, aby jejich

úprk přešel do střemhlavého pádu.

V té chvíli se ale už všichni kutáleli se svahu.

Kadar, který byl vpředu a spatřil nebezpečí první,

varovně vykřikl. V té chvíli se ale už všichni kutáleli se

svahu a chňapali po všem, o co by se mohli zachytit.

Když se konečně zastavili, dívali se střídavě na sebe a na

krajinu, která je obklopovala.

„Na mou duši, Tuaregové mají pravdu,“ řekl

přesvědčivě Biggles. „Tohle je bezpochyby Království

ďáblů!“

KAPITOLA DEVÁTÁ

PŘÍŠERA VE VODNÍ NÁDRŽI

Netopýři letce nepronásledovali. Na chvíli se

zavěsili před ústím jeskyně jako hustý černý mrak a

tropili podivný hluk. Potom tak náhle, jak se objevili,

zmizeli. Hrnuli se zpět do jeskyně, jako by tam byli

taženi neviditelným vírem. Teprve teď si mohli muži

důkladně prohlédnout krajinu, jež se před nimi

rozprostírala. Nemluvili při tom.

Kopec, na kterém seděli, byl jedním z několika

kopců, které se svažovaly do údolí. Na samotných

kopcích nebylo nic neobvyklého. Vesměs byly z kamene.

Měly typicky bílou, místy břidličnatě šedou barvu.

Slunce a vítr jim vtiskly nejfantastičtější tvary. Asi

uprostřed roviny na dně údolí vznikla oáza. Rostly v ní

nejen palmy. Na několika místech kvetlo cosi, co z dálky

vypadalo jako kukuřice. Podle toho se dalo usuzovat, že

oáza je velmi úrodná. Celé místo vytvářelo kontrast ke

svému okolí.

Ve středu oázy stál mohutný kopec. Vypadal jako

ohromný chrám a byl skoro do poloviny porostlý

palmami a velikými kaktusy, které ve vyšších částech

kopce – patrně pro nedostatek vody – rychle řídly až k

vrcholku, jenž byl holý, bez jakékoli vegetace. Tam stála

osada. Říci však slovo osada, nebylo na místě.

I našim pozorovatelům bylo na dálku jasné, že

mnohé z těch budov jsou zříceniny. Kromě těchto

polorozbořených budov tam také byly domy, které

tvořily terasy. Původně asi měly obrannou funkci. Celá

osada byla sluncem vypálena do běla. Nic se tam

nepohybovalo, což nasvědčovalo tomu, že osada není

obydlená. Celé místo působilo opuštěně a pustě.

„No konečně, tady to je,“ řekl Biggles.

„Ztracená oáza!“ vyhrkl Kadar.

„Nemůže to být nic jiného, že ne?“

„Asi ne. Na mapě na tomto místě nic není.“

Biggles vstal a oprášil si šaty. Potom řekl:

„Škoda, že s námi není Algy. Mám pocit, že jsme v

pěkné kaši. Upřímně řečeno, nevím jak se dostaneme

zpátky. Bylo by nám lépe, kdybychom byli všichni

pohromadě. Musíme se pokusit najít Algyho, a to co

nejrychleji. Třeba si myslí, že jsme mrtví. Buď jak buď,

má dost jídla i pití, aby mu to vystačilo na několik dní.

Trápí mě ale něco jiného. Co když nás začal hledat? To

by mohl zabloudit stejně jako my. Jenže by nemusel mít

takové štěstí. Připadá mi skoro jisté, že se nás Algy

pokusí najít, proto bychom měli začít jednat. A ještě

něco. Nevím, jak je to s vámi, mládenci, ale já mám

pocit, že hlady umřu. Ta vesnice tam, nebo co to je,

nemůže být vzdálená víc než tři až pět kilometrů.

Navrhuji, abychom do ni zašli, protože je naděje, že tam

najdeme něco k jídlu. To uděláme nejdřív. Na palmách

budou jistě datle, a jestliže tam roste obilí, nic už nám

nebude scházet. Také by tam měla být voda. Není-li tam,

nezbude nám, než se vrátit do jeskyně. Netopýři sem,

netopýři tam. Patrně bude snazší dostat se do jeskyně než

vyšplhat na vrchol kopce. Ten bude rozžhavený pořádně

do ruda. A pak, já nejsem horolezec. Co o tom soudíte,

Kadare?“

„Souhlasím s vámi. Než podnikneme něco dalšího,

musíme se najíst. V poušti nesmí člověk zeslábnout,

jinak brzy ochabne. Mám s tím zkušenost. Pojďme k

oáze, zásobíme se datlemi, a pak se pokusíme najít cestu

k Algymu. Ale pokud jde o jeskyni, nesouhlasím s vámi.

Hora za námi je dost vysoká, a musí z ní být pořádný

rozhled. Navrhoval bych, abychom se na ni pokusili

vystoupit. Snad z jejího vršku spatříme místo, kde jsme

nechali letadlo. Jestliže na druhé straně nebude cesta

dolů, projdeme jeskyní. A pokud jde o otázku, jak se

dostat zpátky do civilizace, mohu se mýlit, ale mám

pocit, že Arabové sem často přicházejí, i když místo

samé zná asi jen málokdo. „Proč si to myslíte?“ zeptal se

Biggles.

„Pozor!” vykřikl Biggles a přitiskl se pod vyčnívající

skalisko.

100

„Jde o poklady, o nichž jsem vám vyprávěl. Jistě

pocházejí z nějakého podobného místa jako tohle, a

mnoho takových míst není.“

„Domníváte se, že byly nalezeny zde, v těchto

hrobech?“

„Ano. Poklady se dnes nenajdou jinde než v

hrobech.“

„To zní velmi pravděpodobně,“ zabručel Biggles.

„Ale pojďme již! Chceme-li dorazit do té vesnice, máme

nejvyšší čas, než začne opravdové vedro.“

Tři muži se bez váhání vydali na cestu, ale neušli

daleko, když se nad jejich hlavami ozval rachot. Z kopce

se k nim kutálel velký kámen a za ním padalo několik

menších.

„Pozor!“ vykřikl Biggles a přitiskl se těsně pod

vyčnívající skalisko. Druzí dva se vměstnali k němu do

těsného útočiště.

Balvan jim přeletěl nad hlavami a žuchl dolů do

hlubiny.

„Byla to náhoda? Nebo to udělala ta mumie z

jeskyně?“ ptal se zamyšleně Biggles a vylezl ze svého

úkrytu.

Všichni tři se zadívali nahoru, ale po nikom tam

nebylo ani památky. Tiše se dali na pochod, přičemž na

sebe vrhali bázlivé pohledy.

Brzy bylo zřejmé, že Biggles špatně odhadl

vzdálenost. Trvalo jim celou hodinu, než dorazili do

údolí. Důvodem byl okliky, které museli dělat, aby se

dostali přes obtížná místa, a také příkrost svahu. Dalších

dvacet minut uplynulo, než dospěli k nejbližším palmám,

ale vesnice se stále zdála být daleko.

101

„Zřejmě budeme muset změnit plán,“ prohlásil

Biggles. „Až se dostaneme do vesnice, bude příliš pozdě

na to, abychom se vydali hledat Algyho. Navrhuji tedy,

abychom odtud odešli později. Zbude nám dost času k

prozkoumání oázy. Z mého místa je vidět, že palmy jsou

obsypané datlemi, takže si jich nasbíráme, kolik

pobereme. Je tu ještě jedna věc. Úbočí kopce, po kterém

jsme sešli, je stále ještě ve stínu; později, až se slunce

stočí, bude příliš velké vedro, abychom se po něm

vydali.“

„Ten plán se mi zamlouvá,“ souhlasil Zrzek. „Dejme

dohromady všechny své zásoby a zkontrolujme je, než se

vydáme na průzkum.“

Co se tak domlouvali, Kadar poodešel mezi stromy.

Vtom se ozval jeho vzrušený výkřik. Oba muži se běželi

podívat, co se děje. Naskytla se jim přímo pohádková

podívaná. Mezi palmami se třpytila rozlehlá nádrž čiré

vody, jejíž hladina na dálku vypadala jako ze stříbra.

102

…a snažil se dostat na mušku dlouhý, černý stín,

který uháněl za Zrzkem

„Skvělé!“ prohlásil nadšeně Biggles. V příštích

okamžicích pádili k nádrži, aby ukojili žízeň.

Zrzek měl ve vteřině svlečené šaty a s radostným

výkřikem se ponořil do vody. Sotva se jí dotkl, Biggles,

který mezi tím usedl na zem a chystal se zouvat, vyskočil

prudce a zbledl jako smrt.

Zrzkova hlava se konečně objevila na hladině. Hoch

se zubil a hlučně dával najevo radost.

„Pojď ven!“ zařval Biggles a znělo to jako skřek.

Výraz Zrzkova obličeje se rázem změnil. Hoch

rychle vyrazil ke břehu. Znal natolik Bigglese, než aby se

dlouho vyptával na důvod. Měl štěstí, že se nerozmýšlel.

103

Biggles se rozběhl k nádrži, vytrhl z kapsy

automatickou pistoli a snažil se dostat na mušku dlouhý

černý stín, který uháněl přímo za Zrzkem. Jak se

pohyboval, tvořila se na hladině širokánská kola. Biggles

se neodvážil vystřelit. Měl obavu, že by mohl zasáhnout

Zrzka. Jak byl rozčilený, přešlapoval z jedné nohy na

druhou.

Zrzek unikl svému pronásledovateli s náskokem

pouhých tří metrů. Biggles uchopil hocha za rameno,

vytáhl ho z vody a odhodil ho do bezpečné vzdálenosti.

Potom sám uskočil. Zrzek klopýtal pryč od pasti, do které

předtím skočil.

S majestátem velkolepé válečné lodi se u břehu

vynořil obrovský krokodýl a batolil se na neohrabaných

nohách několik kroků kupředu. Když se zastavil, otevřel

obrovskou tlamu. Mžikal malýma očima na letce, kteří

rychle ustupovali. Zatímco je krokodýl sledoval,

mohutným ocasem čeřil vodní hladinu.

„Hrom do toho! To je ale příšera!“ vyrazil ze sebe

Biggles, neboť nestvůra byla dlouhá dobrých sedm

metrů. „U sta čertů, jak se sem mohl dostat?“ Biggles se

obrátil ke Kadarovi, jenž i přes snědou pleť byl celý

žlutozelený.

„Měl jsem to tušit!“ odpověděl zachmuřeně Kadar.

„Je to docela běžný jev. V dávných dobách měl krokodýl

velký význam při náboženských obřadech. Bývá také

zobrazen na mnoha starých sochách a nápisech. Také

byly nalezeny sošky krokodýla ze zlata.“

„Tak to máme po koupání,“ zabručel znechuceně

Biggles. Sedl si na písek a ovíval si obličej helmou. Cítil

nesmírnou úlevu. Raději ani nedomýšlel, co by se stalo,

kdyby je krokodýl pronásledoval na břehu.

104

„Mám tu potvoru zastřelit?“ zeptal se Biggles

Kadara.

„Poslužte si. Tímhle ho však nezabijete, leda ho

zraníte a rozzuříte. Snad bude lepší, když si těch pár

kulek schováme pro případ potřeby. Když o něm víme,

nemůže nám ublížit.“

Bez ohledu na to, jak byl Zrzek mokrý, snažil se

roztřesenými prsty navléknout na sebe šaty. Byl dosud

celý zelený hrůzou.

„Pojďme raději hledat Algyho!“ řekl hoch trpce.

„Štíři v písku, krokodýli v pitné vodě, netopýři v jeskyni.

Půjde-li to takhle dál, ještě mi ty potvory vlezou za

límec.“

Biggles nespouštěl oči z příšery, poodešel kus dál po

břehu a naplnil polní láhev čerstvou vodou. „Natrháme si

trochu datlí,“ navrhl potom klidně.

„Nejspíš v nich budou jedovatí červi,“ zabručel

Zrzek.

Ale přesto se vyšvihl na palmu, kterou kdysi ohnula

nějaká zapomenutá vichřice. S menšími potížemi se

dostal až do koruny, odkud shodil několik hroznů datlí

mužům čekajícím dole. Posléze jich snědli tolik, kolik

hrdlo ráčilo, a dali se na zpáteční cestu, každý s hroznem

datlí v ruce.

Zrzka cosi přimělo, aby se obrátil. Z břehu se na

něho stále ještě díval krokodýl s mrzutým výrazem. Hoch

si přiložil palec k nosu, roztáhl prsty a zavrčel: „Tuhle!“

A potom začal zdlouhavý výstup na hřeben. Vyrazili

sice ještě ve stínu, ale když došli ke vchodu do

pohřebiště, slunce už pražilo do stráně. Letmým

pohledem zjistili, že výstup na vrchol bude obtížný.

Vypadal jako hřeben s vylámanými žlutými zuby.

105

Biggles byl nahoře první. Bez ohledu na horko padl na

kolena. Na druhé straně totiž spatřil strašnou propast,

která se na něho přímo šklebila. Opatrně se vyklonil přes

okraj a zjistil, že jsou na vrcholku skalního útesu, přímo

nad rozsedlinou, přes kterou vedl přístup k nádrži. Takhle

to tedy bylo! Některé orientační body, jako les

zkamenělých hub a stopy vedoucí k němu, již znal.

Všude kolem dokola se táhly vyprahlé kopce a údolí či

divoké soutěsky, vše zbavené života, skličující pro

každou živou duši. Když se Zrzek vyškrábal nahoru a

podíval se přes okraj propasti, měl dojem, že vidí

zvětšenou fotografii povrchu Měsíce.

V dálce bylo vidět rozhraní skal a pouště. Biggles

tam ukázal rukou a řekl: „Podívejte se! Tamhle je ta

palma, kterou jsme málem přerazili, když jsme přistávali.

Tím směrem nevidím žádnou jinou palmu, takže to bude

ono místo.“

„Ale letadlo nikde nevidím,“ prohlásil Zrzek.

Biggles mu řekl: „To bys ani nemohl. Bylo tak

zaneřáděné pískem, že by bylo obtížné vidět ho i na sto

metrů, natož na osm či deset kilometrů. Hlavní je, že

víme, jakým směrem se dát.“

„Ano, to je ta palma, o tom není pochyby,“ vpadl mu

do řeči Kadar. „Tamhle je vidět vádí, kterým jsme sešli

dolů.“

Z ptačí perspektivy bylo dobře vidět sluncem

rozbrázděnou zem, jež měla podobu velikánské mapy, a

také bylo možné sledovat několik cest, které by je mohly

zavést na místo, k němuž chtěli dorazit. Biggles vytáhl

tužku a začal si dělat náčrtek mapy na jednom z nemnoha

lístků, které mu ještě zbývaly v zápisníku. Byl to

přibližný náčrtek, ale musel stačit k tomu, aby podle něj

106

našli cestu zpátky. Netrvalo mu to dlouho. Když práci

skončil, naklonil se dozadu a začal vstávat.

„Po tomto skalním útesu nemůžeme sejít dolů, to je

jisté,“ řekl pilot, „a proto musíme jít nazpět k jeskyni, ať

už chceme nebo ne.“

„A co netopýři?“ zeptal se poněkud nervózně Zrzek.

„Myslím, že si s nimi poradíme,“ podotkl Biggles.

„Jistě se už usadili a budou tak mírní, jako byli, když

jsme do jeskyně přišli poprvé. Nepochybuj o tom, že je

na nás poštvala ta hromádka kůže a kostí.“

„Tamhle zase jde, podívejte se!“ vykřikl vzrušeně

Zrzek a ukázal chvějícím se prstem na malé stvoření,

podobné hnědé opici, které se škrábalo dolů z kopce

směrem k oáze, daleko od vchodu do pohřebiště.

„Doufám, že ta potvora spadne do rybníka,“ vyslovil

Zrzek zlomyslné přání.

„Třeba si myslí, že jde za námi, vždyť neví, že jsme

se vrátili nahoru,“ podotkl Kadar.

„To je jedno. Hlavně aby se od nás držela v

dostatečné vzdálenosti,“ řekl Biggles. „Upřímně řečeno,

jsem rád, že jsme se s tím stvořením nesetkali. Neumím

si představit, co by se mohlo stát, kdyby nás to našlo, v

jeskyni. To místo je samo o sobě dost nevlídné, ještě

nějaké další zápletky, to by nám chybělo! Už pojďme!“

Naši tři muži rychle pospíchali ke vchodu do

jeskyně. Představa hrůz, které je mohly potkat, byla do

jisté míry vyvážena chládkem, jenž byl uvnitř. Ve

vchodu si Biggles ještě přepočítal zbylé papírové smotky,

které si zastrčil do kapsy, když prchali před netopýry. I

když Kadar protestoval, přidělal další z některých jeho

novinových výstřižků. Když měli dostatečnou zásobu

osvětlovacích pomůcek, vydali se na neveselou cestu.

107

Když dorazili k hrobům, Biggles beze slova ukázal

směrem ke zdem, jež byly ověnčeny nesčetnými spícími

netopýry, kteří vesměs viseli hlavou dolů. Biggles si

přiložil prst na ústa a postupoval jeskyní dál. Když se

dostali ke druhé chodbě na protilehlém konci jeskyně,

ulehčeně si oddechli. Dali se do běhu, jen občas se

zastavili, aby si rozsvítili nové světlo. Podařilo se jim bez

jakékoli nehody dorazit až k tiché vodní nádrži, která ve

svitu slunečních paprsků vypadala nepopsatelně hezky.

Po štírech nebylo ani vidu. Zřejmě navštěvovali vodní

nádrž pouze v noci. Kadar ale podotkl, že možná ucítili

lidské maso. Po pořádném posilujícím doušku vody se

dali na poslední úsek cesty.

Když teď měli náčrtek, podle kterého se mohli řídit,

bylo docela snadné najít cestu. Letci se rozhodli, že

budou cestu nějak označovat. Buď za sebou vlekli nohy v

písku, nebo podél cesty dělali hromádky z kamení.

Trvalo jim celou hodinu, než se dostali na konec

vádí, kterým raději rychle prošli.

„Nevidím Algyho,“ řekl starostlivě Biggles, když se

přiblížili k letadlu, a potom nahlas vykřikl: „Hej, Algy!“

Ale nic se neozvalo. Letci se dali do běhu. Celí udýchaní

dorazili k letadlu, které bylo stále v tom stavu, jako když

ho opustili, a rozhlíželi se kolem.

„Algy!“ vykřikl Biggles znovu, ale místo odpovědi

uslyšel jen ozvěnu.

Zrzek se rozběhl ke dveřím kabiny, otevřel je a řekl:

„Není zde.“ Potom vešel dovnitř. Ale hned se vrátil.

„Puška je pryč,“ hlásil, „ale myslím, že nic jiného

nechybí.“

108

Letci ještě několikrát volali kamarádovo jméno, ale

bezvýsledně. Biggles si nakonec dřepl na jedno kolo

podvozku, kde se mohl schovat do stínu křídel.

„Je to tak, jak jsem se obával,“ řekl Biggles klidně.

„Je pryč. Není pochyb, že nás odešel hledat.“

„Možná není daleko a brzy se vrátí,“ podotkl

optimisticky Zrzek.

„To by ovšem byla ta nejlepší možnost, ale já v ni

moc nedoufám,“ odpověděl stručně Biggles.

109

KAPITOLA DESÁTÁ

V PASTI

Slunce má v poušti obrovskou moc. Letci to teď

poznali na vlastní kůži. V pekelném vedru čekali celé

odpoledne, zda se Algy nevrátí. Písek se třpytil tak, že až

bodal do očí, a skály se chvěly jako živé bytosti. Vádí

sálalo jako kotel a letcům nezbývalo než schoulit se pod

letadlo. Bylo jim tam těsno a ještě ke všemu se museli

stále přesunovat podle toho, jak se slunce pohybovalo po

obloze. Úzký stín tvořený křídly a trupem letadla si

rozšířili pokrývkami proti prachu. Pod sebe si

rozprostřeli náhradní letecké obleky, neboť písek byl tak

horký, že se ho nemohli ani dotknout. Museli se každou

chvíli napít, protože jim hrozil úžeh a zdálo se jim, jako

by jim vysychala těla. Zrzek, který byl celou dobu

neklidný, utekl na chvíli do kabiny, ale brzy byl zase

venku a prohlásil, že ho tam vedro málem uškvařilo.

„Ať už se Algy vrátí nebo ne, nemůžeme tady

dlouho zůstat,“ prohlásil Biggles do ticha, které je

obklopovalo.

„Brzy se nám začne loupat kůže a patrně

oslepneme,“ poučoval je Kadar. Byla to slova upřímná,

ale krutá. „Viděl jsem…“

„Neříkejte nám, co jste viděl,“ přerušil ho Biggles.

„Raději to uhodneme. Myslím, že to nebude těžké.“

Den míjel, až konečně nastal soumrak. Letci vylezli

ze svého útočiště a ulevovali si výkřiky plnými

vděčnosti. Když se podívali na vyprahlou krajinu, jejich

nadšení rychle vyprchalo.

110

„Jestli Algy zabloudil a byl celý den bez vody, jistě

už někde padl a čeká jenom na smrt,“ řekl zarmouceně

Biggles. „Nemá cenu si něco nalhávat. Ještě hodinu a byl

bych se zbláznil. Patří to ke zkušenostem, kterými musí

člověk projít, aby jim uvěřil. Skoro vylučuji, že by se

Algy mohl vrátit. Jedině kdyby snad našel vodní nádrž

nebo oázu jako my. Ale i kdyby, tady už na něj čekat

nemůžeme, z toho vyjděme. Přece tady nestrávíme

zbytek života. Musíme se poradit, jak budeme postupovat

dál. Má někdo z vás nějaký návrh?“

„Jediné, co můžeme udělat, chceme-li zůstat na živu,

je vrátit se do oázy,“ prohlásil důrazně Kadar.

„Mohli bychom se ještě jednou rozhlédnout,

neobjevíme-li někde Algyho stopy,“ navrhl Zrzek. „Přece

nám záleží na jeho osudu. Kdybychom odešli hned teď,

jako bychom tím říkali, že je nám to jedno.“

„Zůstaneme-li tady, bude to naše smrt,“ odpověděl

Kadar.

„Ačkoli souhlasím s tím, co říkáš, Zrzku, měli

bychom se řídit Kadarovým názorem,“ řekl Biggles.

„Nemá cenu sedět tady a pomalu umírat, máme-li oázu

na dosah ruky. Samozřejmě, ještě se podíváme,

neobjevíme-li přece jen nějakou stopu, ale myslím, že

nenajdeme nic. Jestliže se během noci nevrátí, půjdeme

do oázy. Vyrazíme před svítáním. Necháme tu trochu

jídla a vodu pro případ, že by se Algy vrátil, a také

zprávu, kam jsme odešli. K tomu můžeme přiložit

mapku, podle které by našel oázu.“

„To je nejrozumnější, co můžeme udělat,“ souhlasil

Kadar.

V mizejícím světle ještě nějakou dobu pátrali po

stopách, ale bylo to zbytečné. K letadlu se vrátili celí

111

rozmrzelí a sklíčení. Biggles uložil do letadla skromnou

zásobu jídla a vody. Pak napsal Algymu vzkaz, který

upevnil na nápadné místo na trupu letadla. Když byly

přípravy skončeny, ulehli všichni ke spánku, aby si

alespoň trochu odpočinuli.

Hvězdy na obloze ještě svítily, ale Biggles už

vstával a chystal se k odchodu. Kadar se Zrzkem měli se

vstáváním velké potíže a poprvé si uvědomili, kolik už z

nich vyprchalo energie. Přičítali to na vrub špatnému

jídlu a slunci, s jehož účinky se neuměli vyrovnat. Přesto

se připojili k Bigglesovi, který se ještě naposled rozhlížel

kolem letadla. „Hotovo?“ zeptal se Biggles stroze.

„Veď nás!“ vybídl ho Zrzek a všichni tři se vydali na

cestu.

Jakmile se dostali do tempa, únava je brzy přešla.

Noční vzduch byl chladný a osvěžující. Přesně za hodinu,

když se začalo na poušti rozednívat a slunce zaplavilo

vrcholky hor růžovou září, dorazili letci k úpatí skalní

rozsedliny, kterou museli projít. Blížili se k ní obezřetně,

neboť ještě nezapomněli na štíry. Několik se jich tam

potulovalo. Vzpínali proti nim své jedovaté ostny a

hrozili rozevřenými klepety. Nebyla jich však taková

spousta, jakou zde viděli při své první návštěvě.

„Řekl bych, že se vracejí do svých doupat, jakmile

začne svítat,“ podotkl Biggles. „Dejte si však pozor! To

by nám ještě scházelo, aby teď někoho uštkli!“

Pár se jich sice šinulo do jeskyně, ale zdálo se, že

bez zlého úmyslu, a tak si jich letci nevšímali. Biggles s

sebou vzal dostatečnou zásobu papíru, používaného v

letadle k balení různých věcí. S jasně hořící pochodní

postupovali lehce a bez problémů. Když procházeli

pohřebištěm, nedokázali se zbavit úzkostí. Několik

112

netopýrů, vylekaných silným světlem, protestovalo proti

vetřelcům. Letci bez přestávky pospíchali kupředu, a tak

se brzy octli na té straně kopce, odkud bylo vidět oázu.

Pečlivě zkoumali krajinu a doufali, že někde objeví

Algyho, ale nebylo tam nikde ani živáčka.

„Rád bych věděl, co dělá náš přítel s krabatou

tváří?“ pravil Zrzek, když sestupovali dolů po úbočí.

„Jestliže ji spatříme, říkám ji, protože si myslím, že

je to žena, mohli bychom ji chytit,“ navrhl Kadar. „Snad

by nám něco řekla o tomto místě a chodí-li sem někdy

nějací lidé.“

„To je dobrý nápad, ale já bych asi tak stejně rád

chytil divokou kočku,“ ujišťoval ho Biggles, když se

přiblížili k vodní nádrži mezi palmami. Potřebovali si

naplnit polní láhve, které během cesty vyprázdnili.

Biggles náhle uchopil Kadara za rameno. „Abychom

se zeptali té staré čarodějnice, zda sem někdo přichází, na

to už ji nebudeme potřebovat,“ řekl živě a rozhlédl se

doleva i doprava. „Podívejte se! Tady máte vysvětlení.

Vsadil bych se, že tyhle stopy zde ještě včera nebyly.“

Kadar ukázal na čtyři stopy, které se nacházely blízko

vodní nádrže. Bezpochyby to byly stopy velbloudů.

Kadar stál chvilku mlčky, potom ale pokýval hlavou,

jako by tomu rozuměl. „S největší pravděpodobností to

jsou stopy zbloudilých zvířat,“ řekl. „Velbloudi se běžně

vzdalují z tábora. Dělají to už tisíce let a Arabové je z

neznámého důvodu neuvazují. Velbloud dokáže najít

vodu v poušti i na velkou vzdálenost. Jestliže zabloudí,

zamíří ke zdroji vody tak jistě jako holub, který se vrací

do svého holubníku.“

„To jsou sice věci, o kterých my nemáme ani

potuchy, ale myslím, že nám neuškodí, budeme-li mít oči

113

na stopkách. Byla by to pěkná zábava, srazit se tu s

Tuaregy.“

Krokodýla nebylo v okolí vodní nádrže nikde vidět,

a tak se letci napili a po krátkém odpočinku, když také

trochu pojedli, vydali se na další cestu. Byli zvědaví, jaká

další překvapení na ně ještě čekají.

Konečně dorazili na místo. Vesnice, kterou se právě

chystali prozkoumat, byla od nich oddělena pásem

kaktusů, které tvořily jakousi hradbu. Pravděpodobně

měly stejnou funkci, jakou má ostnatý drát. Dalo se tak

usuzovat z toho, jak pravidelně byly rozmístěny. Jistě

tam byly vysázeny dávno, neboť mnohé z nich byly již

suché a zvětralé. Letci mezi nimi snadno našli průchod.

„Tak vzrušující chvíli, jako je tahle, jsem ještě

nezažil,“ prohlásil Kadar, když se blížili k šedivým,

omšelým domům vesnice. „Až se vrátíme domů, tenhle

objev způsobí senzaci.“

„Jestli se vrátíme!“ poznamenal suše Biggles.

Naši hrdinové zjistili, že vesnice je ve skutečnosti

jakási pevnost vystavěná na vrcholu hory. Její hladké

holé zdi ji měly chránit proti případným vetřelcům.

Dlouho nemohli najít cestu nahoru. Nejprve bylo nutné

obejít spodek čehosi, co ve skutečnosti byla předprseň

hradby. Tudy se brzy dostali ke vchodu. Byla to tmavá,

pochmurná brána středověkého stylu a maurského

vzezření, klenutá do ostré špice.

Než do ní vešli, podíval se Biggles tázavě na Kadara

a klidně se ho zeptal: „Nemyslíte, že pokoušíme osud,

když vstupujeme dovnitř a přitom nevíme, jak to tam

vypadá?“

„Kdyby zde někdo byl, musel by nás vidět dřív než

my jeho. V tom případě by nám buď vyšel naproti, nebo

114

by nám připravil nějaké přivítání, přátelské, nebo jiné.

Podívejte se na cestu! Vypadá, jako by ji někdo v

nedávné době používal? Řekl bych, že tudy mnoho let

nikdo nešel.“

Biggles se podíval dolů a zjistil, že to, co říká Kadar,

je pravda. „A co to obilí, které jsme viděli z vrcholu

kopce?“ připomněl mu.

„Jestliže tady bylo obilí kdysi zaseto, mohlo se

dlouhá léta samo množit,“ prohlásil přesvědčivě Kadar.

Biggles pokrčil rameny a řekl pochybovačně: „Asi

to víte lépe. Buď jak buď, když už jsme došli tak daleko,

mohli bychom dojít až na konec cesty. Mám jen trochu

nepříjemný pocit, to je vše.“

Když letci prošli bránou, rozhlíželi se zvědavě

kolem sebe. Ocitli se na rozlehlém nádvoří, které však

nebylo vydlážděno. Nejspíš to bylo hlavní náměstí

vesnice, shromaždiště obyvatel, kteří tam kdysi žili.

Kolem dokola tam v kruhu stálo mnoho drolících se

kamenných sedátek. Uprostřed bylo něco, co vypadalo

jako nástavba studně, a letci docházeli až tam.

„Pokud o tom začnete uvažovat, nejprve vás

napadne, že tu musí být voda, jinak by tu lidé nemohli

přežít obléhání,“ podotkl Biggles.

Ale Kadar ho neposlouchal. Třásl se vzrušením a

zkoumal jakýsi nápis, který byl vytesán kolem obruby

studně. „Je to perština!“ vykřikl a hlas se mu chvěl

pohnutím.

„Nic si z toho nedělejte, pojďme o kus dál,“ navrhl

Biggles. „Pokud tady uvízneme na delší dobu, budete mít

dost času, abyste mohl přeložit všechny nápisy.“

Z hlavního náměstí vedlo mnoho cest, žádná z nich

nebyla lákavější víc než jiná. Všechny byly úzké jako

115

stezka. Naši letci zamířili k jedné z nich. Často museli

uhýbat, aby se vyhnuli obrovským kolonám černých

mravenců, kteří pospíchali za svými starostmi. Na

jednom místě ukázal Biggles na malého hada, který ležel

stočený do klubka a díval se na ně malinkýma zářivýma

očima.

„Nešlápněte na něj!“ řekl starostlivě Kadar.

„Je to jedovatý druh?“ zeptal se Biggles.

„Je to nažda, malá egyptská kobra. Někteří vědci si

myslí, že je to ten druh egyptské zmije, kterým egyptská

královna Kleopatra spáchala sebevraždu.“

„Vy máte ve své zemi mnoho roztomilých

stvořeníček, Kadare,“ usmál se Biggles a vkročil do

prvního domu, ke kterému přišli. Neměl žádné dveře, ale

zbytky palachové rohože, které ležely tam, kam kdysi

spadly, naznačovaly, že v domě někdo bydlel.

Uvnitř bylo dusno a nebylo tam skoro nic vidět. V

jednom rohu stála velká hliněná štoudev a vedle ní stál

starodávný cep. Náhle je vylekalo slabé žuchnutí, ale

byla to jen další nažda, která spadla ze střechy. Zůstala

ležet tam, kam dopadla. Kmitala rozeklaným jazykem

rychle sem a tam.

Letci se podívali nahoru. Zpočátku viděli jen shnilé

krokve, vyrobené z osekaného palmového dřeva, ale

když si oči zvykly, spatřili množství světelných bodů,

které vypadaly jako malé dvojité hvězdy.

Biggles si první uvědomil, že jsou to oči, a ustoupil

rychle dozadu. Vtom žuchla na zem další nažda. „Můj

Bože,“ vyrazil ze sebe, „tady se to hemží hady!“

Náhle za sebou uslyšeli halasné dupání. Letci se

vyřítili ven. Nic však neviděli, neboť je oslepilo slunce.

Potom strnuli, protože před nimi stál v půlkruhu asi tucet

116

Tuaregů, zahalených do burnusů. Bylo vidět jen chladné,

nepřátelské oči nad indigově zbarvenými závoji. Jak tam

stáli, měřili si je podivně lhostejnými pohledy. Mířili na

ně dlouhými, starodávnými puškami. V osadě se

rozhostilo ticho. Velbloudi stáli v hloučku nedaleko

studně. Odtud se přibližovala další postava oděná do

arabského burnusu. Nový příchozí se prodral mezi

pochybnými Tuaregy, odhodil kafieh a ukázal jim svou

tvář. Byl to Zarvan!

Biggles se na něho podíval. Podíval se také na

pušky, které na ně byly namířeny a poznal, že odpor by

byl marný. Na jediný podezřelý pohyb by se ozval tucet

výstřelů, mohlo jich být dokonce i víc, protože k nim

právě přicházelo několik dalších Tuaregů.

Zarvan se poťouchle usmíval, ale oči měl studené a

zlé. „Tak tedy jsme se opět setkali,“ řekl.

„Co to má znamenat?“ zeptal se ho Biggles.

Zarvan přimhouřil oči. „Hned vám to ukážu,“ řekl

tiše.

„Nemáte u sebe náhodou doušek vody?“ zeptal se ho

Biggles, jenž měl opravdu velkou žízeň.

Zarvan se na něho zlomyslně podíval a ledabyle

zabručel: „Nikoli. Prvním zákonem pouště je neplýtvat

vodou. Bylo by to plýtvání, kdybych vám ji dal na tu

krátkou dobu, co ji budete potřebovat.“

„Chápu,“ řekl Biggles chladně a očima přejížděl z

jednoho Tuarega na druhého. Ti kolem zajatců vytvářeli

stále těsnější kruh. Biggles pokrčil rameny a uvědomil si,

že odpor by se rovnal sebevraždě, neboť ústí asi dvaceti

hlavni se ho téměř dotýkala. Přesto Biggles nepřestával

doufat, měl na paměti staré pořekadlo: „Dokud žijeme,

ještě jsme nezemřeli!“ Neviděl žádný smysl v tom, že by

117

neužitečně ztratili své životy. Zdravý rozum mu říkal, že

by byli děraví jako řešeto, než by se jim podařilo

vytáhnout zbraně. Kdyby však znal Zarvanovy způsoby,

patrně by se rozhodl jinak.

Na Zarvanův pokyn se Tuaregové vrhli na zajatce.

Kadar, který snad tušil, co se chystá, podnikl statečný, ale

ve skutečnosti nesmyslný pokus uprchnout. Vzápětí klesl

pod krupobitím ran. Když padal, stačil ještě vykřiknout.

Jistě to mělo být varování pro Bigglese a pro Zrzka, ale v

tom rozčilení se mu spletly jazyky, a tak jeho výstraha

zůstala nevyslyšena.

Všem třem mužům uvázali kolem zápěstí a kotníků

provazy, používané k připevňování nákladů na

velbloudy. Hned nato leželi všichni tři svázaní na zemi.

Zarvan přistoupil až k nim a posmíval se jim, jak tak

leželi na zemi. Bigglese kopl do žeber a syčel na něj.

„Tak já že jsem mastné prase?“ osopil se na něho.

„Myslel jste si, že mi můžete vyhrožovat.“ Zarvanův hlas

sílil, byl stále drsnější a chraplavější. V koutcích úst se

mu zlostí tvořily chomáčky pěny. Potom vydal Arabům

rozkazy. Jazyk, který při tom používal, byl pro Bigglese i

pro Zrzka nesrozumitelný. Zarvan se choval, jako by se

nemohl dočkat dovršení své pomsty.

Tuaregové se chopili všech tří mužů a vlekli je do

středu náměstí. Tam jim pouta nejprve povolili, ale

potom zase řádně přitáhli. Štěbetali přitom jako stádo

rozčilených opic. Potom zarazili do země pro každého

čtyři kolíky. K nim je připoutali tak, že leželi roztaženi

do tvaru kříže.

Biggles se hryzal do rtů a trpce litoval, že si

nevybral méně bolestný konec. To ještě netušil, co ho

čeká. Vtom se objevil jeden nepříjemně vyhlížející Arab

118

s malým měchem z kozí kůže. Z hrdla měchu vytékala

lepkavá tekutina.

Kadar věděl příliš dobře, co se chystá, protože v

Egyptě a Súdánu se mravenci používali k mučení od

pradávna.

„To je med divokých včel,“ zabručel chraptivě

Kadar. „Udělají z něho pěšinku od mraveniště až k nám a

pak…“

Zaslechli úder a Kadarův hlas ztichl.

Biggles bezmocně zaťal zuby, ale byl bezbranný.

Když bylo vše připraveno, Tuaregové se Zarvanem,

který stál v popředí, utvořili kolem svých obětí kruh a

chystali se pozorovat jejich smrtelný zápas.

Brzy nato něco štíplo Bigglese do kotníku tak silně,

že se začal svíjet. Škubl zuřivě nohou, ale bez úspěchu.

Byl to bezděčný pohyb, který vykouzlil na Zarvanově

tváři posupný smích. Biggles cítil, jak mravenec kouše a

postupuje po noze nahoru. Hned nato se mu vlivem

nesnesitelného vedra zatočila hlava.

„Nenaříkejte, mládenci, brzy bude po všem!“ řekl

klidně.

119

Tuaregové utvořili kolem svých obětí kruh.

120

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

CO SE STALO ALGYMU

Během událostí posledních několika hodin se stále

rozhodovalo o Bigglesově, Zrzkově a Kadarově dalším

osudu. Avšak ani Algy nezůstal ušetřen. Oproti svým

přátelům byl v nevýhodě, neboť byl sám a nemohl se

tudíž s nikým podělit o starosti, které mu každé

rozhodování přinášelo. Kromě toho měl o ně strach.

Když Algy zpozoroval, že Biggles a jeho druzi vyšli

z vádí, obrátil se k letadlu. Aby si zkrátil čas, než se vrátí,

začal čistit pušku a vyndal několik krabic s náboji. Neměl

k tomu žádný určitý důvod, přesto chtěl být připraven na

situaci, kdy by je potřeboval. Potom ulehl pod křídlo

letadla, aby si odpočinul.

Rozhostilo se naprosté ticho. Algy si podepřel bradu

dlaněmi a zíral na beztvarou krajinu kolem sebe, na

zvlněnou plochu šedi, v níž nebylo kde spočinout.

Nebylo vidět nic určitého, ani žádný výjev, který by ho

upoutal, nic co by porušovalo jednotvárnost písku a

kamení. Všude převládalo zadumané ovzduší dávno

zašlých dob, dokonce měl pocit, jako by pustina byla

zabydlena duchy zapomenuté minulosti. Jediná věc, která

se v poušti pohybovala, bylo slunce. Občas byl Algy

nucen měnit svou polohu, aby se chránil před jeho

palčivými paprsky.

Čas pomalu míjel. Jak pomalu, nemohl Algy vědět,

protože se mu zastavily hodinky. A aby se šel na hodiny

podívat do letadla, na to byl příliš unaven. Jednou nebo

121

dvakrát skoro usnul, ale vždy se hned probral a přinutil se

bdít.

Nedokázal si vybavit okamžik, kdy poprvé ucítil, že

mu není dobře. Zadíval se upřeně do údolí a přál si, aby

se jeho kamarádi vrátili. Zjistil, že mu to bezhlasé ticho

jde na nervy. Potom si uvědomil, že už je nějakou dobu

vyhlíží a že je čím dál tím mrzutější. Co když se jim něco

stalo? To se mu zdálo být nepravděpodobné. Jistě, byla tu

možnost, že někde zabloudili, ale Biggles nepatřil k

typům lidí, kteří si nevědí rady. Tím se Algy utěšoval.

Pojednou zaslechl ozvěnu čehosi. Byla tak slabá, že

nemohl zjistit, co to je, ani nemohl zjistit směr, odkud to

přichází. Nakonec mu nezbývalo, než to pustit z hlavy.

Usoudil, že příčinou mohl být kámen, který kdesi spadl

se skály.

Když slunce začalo zapadat za mraky nad

vzdálenými horami a kamarádi stále nepřicházeli, začaly

Algyho obavy vzrůstat, až se později proměnily v docela

obyčejný strach. Nebyl to jen strach o společníky, nýbrž

také o sebe. Nedovedl si totiž představit, jak dlouho

vydrží sám v tom tichu, aniž by se z toho nezbláznil.

Algy vylezl na nejbližší kopec, ale ani odtud

neuviděl žádné stopy po svých přátelích. Potom se dal do

křiku a naslouchal, zda se ozve nějaká odpověď.

Neozvalo se nic, jen směšná ozvěna jeho vlastních slov.

Algyho to sklíčilo. Vrátil se k letadlu a bezradně

přecházel sem tam. Nebylo snadné se rozhodnout. Když

půjde Bigglese a jeho druhy hledat, může se s nimi

minout. Navíc letadlo zde zůstane bez dozoru. Kdyby se

minuli jednou, mohli by se míjet tak dlouho, až by

zemřeli vyčerpáním.

122

Nadešla noc a Algy se připravil k dalšímu čekání. Po

chvíli vypil po troškách vodu, snědl pár sucharů a posadil

se na kolo podvozku. Hodiny míjely a Algy se cítil stále

sklíčenější. To ticho bylo strašné. Všecko se mu zdálo

strašné. To byl ale ztřeštěný nápad, poslechnout Kadara i

s jeho pošetilým plánem. Tak přemítal Algy, přecházeje

nahoru a dolů po opuštěném údolí. Už si dál nemohl

namlouvat, že se nic neděje. Dobrovolně by ho tak

dlouho o samotě nenechali.

Algymu začalo prudce bušit srdce, když v dáli

zaslechl jakýsi zvuk. Konečně! Avšak bylo podivné, že

zvuk přicházel, jak se zdálo, z pouště a ne z druhého

konce vádí. Proč by jeho kamarádi šli do pouště? To by

byl nesmysl. Proč by chodili do té strašné písečné

pustiny? Za chvíli se zase ozval stejný zvuk. Algy si byl

jistý, že takový zvuk mohl způsobit jedině člověk. Vzal

pušku a běžel údolím směrem do pouště. Tam si našel

skálu, ze které měl pořádný rozhled.

Pohled, který se mu naskytl, byl tak nečekaný, že si

zpočátku myslel, že si poušť zahrává s jeho fantazií. V

jasném světle měsíce se pomalu husím pochodem

pohybovala řada velbloudů. Nebyli vzdáleni víc než tři

nebo pět kilometrů. Byla to karavana!

V prvním návalu nadšení se chtěl Algy vyřítit za ní,

ale potom si vzpomněl na Tuaregy a začal váhat. Co

kdyby to byli oni obávaní válečníci pouště? V tom

případě by bylo lepší držet se od nich stranou, pomyslil si

Algy. Kdyby s ním byl Kadar, bylo by to jiné. Vždyť

pocházel z tohoto kraje a uměl mluvit jejich jazykem.

Byl by schopen s nimi vyjednat, aby doručili zprávu do

Sivahu nebo někam jinam. Za těchto okolností to

znamenalo riskovat. Ale co když je to opravdová

123

karavana? Riskuje tím, že přijde o příležitost, která se už

nemusí opakovat. Bylo velmi těžké, takřka nemožné

vybrat správnou možnost.

Nakonec se Algy rozhodl pro určitý kompromis.

Nejlepší bude, pomyslil si, nejprve zjistit, kdo jsou ti

jezdci, a potom se teprve rozhodnout, co dál. V okolí

bylo všude dost úkrytů. Jezdci patrně nepočítali s tím, že

by se tu mohl někdo schovávat. Tak tedy s tímto plánem

se Algy vydal na cestu. Držel se těsně u skály, která

karavaně křižovala cestu. Měl velmi nepříjemný pocit.

Vroucně si přál, aby s ním byli jeho kamarádi.

Když se tak plazil kolem jednoho skalního výběžku,

objevil oštěp. Zamrazilo ho. Stalo se to tak, že musel

obejít výběžek, který byl strmý, a bylo nebezpečné, ne-li

nemožné vylézt na něj. Když ho obcházel, spatřil hrot

kopí, vyčnívající z písku. Zpočátku si myslel, že je to

větev, ale okamžitě si uvědomil, že kde nejsou stromy,

nemohou být ani haluze. Když se té něco dotkl,

přesvědčil se, že jde o kovový tepaný předmět. Oštěp byl

zabořený hluboko. To, že se kolem něj nahromadil písek,

způsobilo, že se tak dlouho uchoval. Již před chvílí se

Algymu vybavilo Kadarovo vyprávění.

Samozřejmě netušil, že oštěp, kterého se dotýká,

patřil kdysi Mazeovi a že jeho ruka je první, která se ho

dotýká od oné osudné noci před více než dvěma tisíci

pěti sty lety, když habub překvapil Kambysovu armádu.

Teď s oštěpem nemohl nic dělat, protože karavana se

rychle blížila a Algy si musel pospíšit, aby jí včas zkřížil

cestu.

Konečně dorazil na místo, ke kterému směřovala

karavana. Byl to zřetelně vytvarovaný průsmyk, který

vypadal jako vyschlé koryto řeky. Algymu bylo jasné, že

124

někdo z karavany tudy musel jít, protože věděl zcela

přesně, kde má projít mezi horami. Dokonce to vypadalo,

jako by hory byly součástí pravidelné karavanní cesty.

Nebýt příhody s oštěpem, nikdy by Algyho nenapadlo, že

je v oáze, která se kdysi dávno ztratila v poušti.

Teď neměl čas, aby o tom uvažoval. Karavana se už

blížila a každou chvíli bude u něho. Položil se za

skalisko, odkud mohl karavanu dobře pozorovat. Doufal,

že z nějakého slova nebo znamení pozná poslání

karavany nebo úmysly jejího vůdce. Nejprve kolem něj

projeli dva muži, kteří karavanu vedli. Následovalo je asi

dvacet zachumlaných postav. Všichni mlčeli. Zpočátku

nezpozoroval Algy nic zajímavého, ale později bylo

zklamání vystřídáno náramným uspokojením.

Algymu bylo jasné, že noční jezdci jsou Tuaregové.

Prozradily je závoje, které měli na spodní části obličeje.

Na jejich vůdcích nebylo nic pozoruhodného, ale

posledních sedm jezdců v řadě vedlo po jednom

velbloudu. Každý z nich vezl těžký náklad. Poslední

velbloud, který uzavíral průvod, způsobil, že se Algymu

zatajil dech. Toho velblouda už někde viděl! Byl to

velbloud plavé barvy se zvláštní bílou „manžetou“ na

přední noze. Když Kadar sháněl velbloudy pro jejich

karavanu, byl Algy s ním – a právě takové zvíře bylo

mezi těmi, které koupil. Nezdálo se pravděpodobné, že

by existovali dva velbloudi, kteří by měli totéž neobvyklé

znamení. Potom v okamžiku všechno pochopil. Byli to

Tuaregové, kteří přepadli jejich karavanu, povraždili

poháněče velbloudů a ukradli jim zásoby. Stopy

násilníků vedly jižním směrem. Letadlo bylo habubem

zaneseno na jih. Ten také nepochybně způsobil zpoždění

karavany. Vše se shodovalo.

125

Položil se na skalisko, odkud mohl karavanu dobře

sledovat.

126

Všechny tyto objevy uvedly Algyho do takového

zmatku, že v první chvíli nebyl s to je rozplést a

poskládat dohromady. Když si sedl a začal o všem

přemítat, pochopil, co tyto události znamenají. Za prvé:

násilníci představovali nové a dosud netušené nebezpečí,

zvláště pro Bigglese a jeho dva druhy. Pokud jsou ještě

naživu, dá se předpokládat, že by se mohli setkat. Takové

setkání by pro ně mohlo mít zhoubné následky. Za druhé,

když lupiči opouštěli místo přepadení, odvezli s sebou

všechen benzín a také všechny zásoby. Starost o ně

ustupovala do pozadí, protože jedině benzín jim mohl

pomoci vrátit se zpět do civilizace. Algyho také napadlo,

že se Tuaregové již benzínu zbavili, ale to hned zavrhl.

Kdyby totiž jejich cílem bylo zničení benzínu, mohli

navrtat plechovky, a tak by celou věc vyřídili. Algy

usoudil, že tomu tak není: jestliže Tuaregové odnesli

benzín, mají ho ještě u sebe. Na co ho ale budou

potřebovat, to zůstalo pro Algyho záhadou. Nějakou

dobu sice o tom přemýšlel, ale na nic nepřišel. O něco

později, když to již věděl, si uvědomil, že by na to

nepřišel, i kdyby si nad tím lámal hlavu až do konce

života.

Zatím zmizel zadní voj karavany za průsmykem.

Algy se vykradl ze svého úkrytu. Kdyby tady alespoň byl

Biggles a druzí kamarádi! Co by měl podniknout? Co by

za těchto okolností podnikl Biggles?

Algyho sužovalo, že chtěl udělat najednou dvě věci,

ba dokonce chtěl být na dvou místech zároveň… Na

jednu stranu by rád věděl, zda se již Biggles vrátil, na

druhou stranu chtěl sledovat karavanu, protože se obával,

že by mu mohla zmizet ve skalách. Je nutné

127

připomenout, že Algy neměl ani tušení, jakou rozlohu

mají ty hory. Nakonec se rozhodl, že bude karavanu

sledovat tak dlouho, dokud se neutáboří. Až si tábořiště

označí na mapě, rozběhne se zpět k letadlu a řekne svým

kamarádům, za předpokladu, že se již vrátili, co se zatím

přihodilo. Kdyby se nevrátili, to už by nevěděl, co

podnikne. Rozhodoval by se mezi tím, zda je má jít

hledat, nebo se vrátit ke karavaně s nadějí, že se sejdou

později.

Algy při sledování karavany netropil žádný hluk, a

tak se nemusel příliš důkladně ukrývat. Velbloudi také

kráčeli bezhlučně. V tom bylo určité nebezpečí. Kdyby

nebyl Algy při obcházení skalních výběžků dostatečně

obezřetný, mohl by se s nimi srazit. Bylo to velmi

napínavé, protože průsmyk byl v hlubokém stínu. Brzy se

ale rozestoupil, takže se z něho stalo mělké vádí, do

kterého svítil měsíc. Karavana byla v nevelké vzdálenosti

od Algyho. Musel být opatrnější a držet se ve stínu na

kraji údolí. Cožpak se nikdy nezastaví? Hodinu za

hodinou kráčela karavana kupředu, až začal Algy litovat

svého rozhodnutí. Teď, když s nimi ušel takový kus

cesty, nemělo cenu pomýšlet na návrat. Navíc, myšlenka

na dlouhou cestu zpět ho děsila. Doufal, že se karavana

každou chvíli zastaví. Noc již pokročila, když vtom ke

své radosti zpozoroval, že velbloudi stojí v hloučku. Algy

i na dálku spatřil, že si klekli a že z nich Arabové snímají

břemena.

A zase ho začala trápit nerozhodnost. Má se vydat

hned na zpáteční cestu, nebo se má pokusit přiblížit se k

nim? Kdyby mu nešlo o benzín, nebyl by váhal. Byl by

rovnou odešel. Ale na nejdůležitější otázku dosud neměl

128

odpověď. Mají Tuaregové benzín u sebe, nebo ho

zahodili? Nakonec se Algy rozhodl, že to musí zjistit.

Pro plížení už nemohl mít příhodnější terén. Místo

bylo poseto balvany všech velikostí i tvarů, takže hrozilo

jen malé nebezpečí, že ho někdo spatří. Algy také těžil z

výhody, že Arabové neměli tušení, že je někdo pozoruje.

Uklidněn touto myšlenkou se Algy plížil dál, až se

dostal tak blízko ke karavaně, jak jen to šlo. Tuaregové

zapálili ohníček a rozsadili se kolem něho do kruhu.

Náhle se jeden z nich zasmál. Ten zvuk byl tak nečekaný,

že se Algy na něho s údivem zadíval. Neuměl si

představit, že by se tak mohl smát nějaký Tuareg. Pak se

k němu donesl brukot jejich hlubokých hrdelních hlasů.

Zdálo se, že jsou v dobré náladě. Algy spatřil, jak jeden z

nich hmátl po něčem, co připomínalo kanystr na benzín.

Teď se Algy konečně dozvěděl, co potřeboval.

Tuaregové mají benzín ještě u sebe. Ale co ten chlap s

tím kanystrem chce udělat? Potom Algy udiveně zíral na

výjev u ohně. Tuaregové si kanystr podávají kolem a pijí

z něj!

Když se Algy vzpamatoval, jeho prvním pocitem

byla roztrpčenost a zklamání. Ne proto, že ti lidé pijí

jejich drahocenný benzín. Nešlo mu na rozum, že by

někdo mohl pít benzín. Bylo tedy zřejmé, že ti lidé vylili

jejich benzin a kanystr použili k přepravě pitné vody.

Algy si tím byl tak jistý, že se chystal odejít, když si

jeden z Tuaregů nabral plná ústa vody a vyprskl ji do

ohně. Ozval se hlučný smích. Z ohně vyrazil plamen,

chvilku se vlnil ve vzduchu a potom zhasl. Algymu se

zlepšila nálada, neboť pochopil, že nevědomí kočovníci

129

skutečně pijí benzín.9 Jestli ho pijí proto, že jim chutná,

nebo proto, že si myslí, že je to nápoj bílých mužů, nebo

jen proto, aby se opili, to Algy nevěděl a ani se o to

nestaral. Pokud šlo o něho, bylo důležité, že je benzín tu,

a jestliže se ti nevědomí hlupáci opijí do bezvědomí, tím

lépe. V tomto stavu budou rozhodně méně nebezpeční,

pomyslil si s uspokojením Algy.

Za chvíli povstal druhý Tuareg. Bylo to malý muž.

Oblečením se poněkud lišil od ostatních. Na hlavě měl

kafieh, běžnou arabskou pokrývku hlavy. Algy spatřil,

jak si ten muž strhl kafieh z hlavy, jako by mu snad

překážel, a vtom mu plamen ozářil obličej. Algy ho hned

poznal. Byl to Zarvan!

Kdybychom řekli, že tím byl překvapen, bylo by to

řečeno příliš mírně. Algy se zapotácel. Skoro na toho

muže zapomněl. Neuměl si srovnat v hlavě, že ho našel

na takové místě, v takovém čase a s takovými společníky.

Tento fakt stavěl situaci do poněkud jiného světla.

Chvíli se Algy vzpamatovával z úžasu, ale tento stav

netrval dlouho. Algy začal couvat. Za každou cenu se to

musí dozvědět Biggles, umínil si Algy, a to bez

jakéhokoli dalšího odkladu.

Jakmile se Algy octl ve stínu průsmyku, dal se do

poklusu a setrval v něm, dokud se nedostal zpět k letadlu.

Stihl to právě v okamžiku, kdy se rozednívalo.

Jediný pohled mu stačil, aby pochopil, že tam nikdo

není. Připomeňme si, že Biggles a jeho druzi právě

vyráželi z pohřebiště, pronásledováni netopýry. O tom

Algy samozřejmě nic nevěděl. Bylo mu jasné jen to, že

9 Pití benzínu je velmi běžné u domorodých kmenů v

mnoha částech světa.

130

jeho kamarádi u letadla nejsou. Vyčerpaný a s tlukoucím

srdcem sebou praštil na zem. Musel si odpočinout, teprve

potom mohl přemýšlet co dál.

131

KAPITOLA DVANÁCTÁ

ALGY JDE NA POMOC

Na poušť se sneslo ticho. Algy seděl již delší dobu

nehybně u letadla. Vypadal, jako by nad něčím

přemýšlel, ale ve skutečnosti toho nebyl schopen.

Podobně jako skály, které se rozpadají vlivem eroze, až z

nich zbude jen písek, tak ticho pouště ničí vůli člověka k

životu. Algy už v nic nedoufal, a tak si raději lehl a spal.

Když se probudil, bylo už ráno.

Vyskočil a neklidně se rozhlížel kolem sebe.

Všechno bylo stejné. Nic se nezměnilo. Zmizel i

příjemný ranní vánek. Ticho bylo tak tíživé, až mu z toho

zaléhalo v uších. Zmocnilo se ho zoufalství. Měl pocit, že

je sám na světě, že je jedinou živou bytostí, která přežila

hroznou živelnou pohromu. Algy se pokoušel zbavit této

myšlenky, protože věděl, že lidé pod jejím vlivem mohou

propadnout šílenství. Francouzští vojáci, kteří působili v

poušti v cizineckých legiích nebo v afrických praporech,

říkají tomuto duševnímu stavu cafard. Dokud měl Algy

zdravý rozum, jeho šance spočívala v tom, že nebude na

nic čekat a vyrazí za karavanou. Mohl by se tak dostat k

oáze nebo alespoň k nějakému vodnímu zdroji. To mu

bylo jasné. Nejen to, dokonce si uvědomoval, že by mohl

zachránit trochu benzínu, když najde vhodnou příležitost,

jak se ho zmocnit. Každá trocha by byla dobrá. Deset

minut ve vzduchu by mu pak pomohlo najít kamarády

živé či mrtvé spíš, než když je bude hledat pěšky.

Když došel Algy k tomuto závěru, přehodil si přes

jedno rameno láhev s vodou, přes druhé pušku a s

132

kapsami plnými sucharů vyrazil do pouště. Namířil si to

k průsmyku, jímž minulou noc prošla karavana. Kdyby

byl věděl, že kamarádi právě pospíchají z oázy zpět do

údolí, byl by tento příběh skončil jinak, ale Algy to

nevěděl.

Brzy mu začaly ubývat síly. Musel se nutit, aby

postupoval kupředu. Jakýsi vnitřní hlas mu vytrvale

našeptával, aby se vzdal, že se namáhá marně.

Čím bylo slunce na obloze výš, tím bylo vedro

nesnesitelnější. Algy se plahočil od skály ke skále.

Jakmile se někde vyskytl stín, okamžitě k němu zamířil.

Nejen proto, aby se vyhnul palčivým paprskům, ale také

proto, aby si oddechl od rozžhaveného písku.

Písek byl tak horký, že se mu zdálo, jako by kráčel

po roztopených kamenech. Chůze mu působila téměř

nesnesitelnou bolest. Algy nevěděl, že i Arabové odmítají

vkročit do pouště za denního vedra, a to jen proto, že

znají bolest, kterou písek působí.

Po nějaké době se dostal až k oštěpu. Vytáhl ho z

úkrytu a nahlédl do výklenku, kam se před dvěma tisíci

pěti sty lety ukryl Mazeus, aby tam nalezl smrt. Algy

našel jeho kosti vybělené sluncem, vyčnívaly tu a tam ze

spojů starodávného brnění.

Algy se tam dlouho nezdržel. Ty pozůstatky mu

příliš připomínaly to, co se mohl stát i jeho osudem.

Raději se napil trochu vody a pospíchal dál, používaje

oštěpu místo hole. Vůbec nedbal na jeho historickou

cenu. Teď ho zajímala pouze přítomnost, nikoli minulost.

V průsmyku nebyla chůze tak náročná, neboť pod

východní stěnou bylo ještě trochu stínu a Algy toho plně

využil. Vykračoval si dlouhým krokem, ale uvědomoval

si víc a víc, že to nebyl moudrý nápad, vydat se na

133

takovou cestu za denního vedra. Ale když už se na ni

vydal, musí v ní pokračovat, to věděl.

Začínalo se šeřit, když se dostal na místo, kde

minulou noc zastavila karavana. Algy procházel

opuštěným táborem zamyšleně. Zbylo tu jen vyhaslé

ohniště a dva prázdné kanystry od benzínu. Algyho to

vůbec nepřekvapilo, neboť předpokládal, že poušť není

konečným cílem karavany. Stopy velbloudů v písku byly

dost zřetelné a prozrazovaly, kterým směrem karavana

odešla. Algyho zaskočilo, když zjistil, že stopy vedou

přímo do nitra hor. Několik minut je pozoroval, až mu

bylo úzko, když si uvědomil, že toho dne nemůže

karavanu dohonit. Cítil, že je fyzicky i duševně unavený.

Nyní již byla skoro tma, takže se rozhodl, že nejlepší

bude strávit noc tam, kde je.

Pod zadkem si vyhloubil dolík, pod hlavu nakupil

písek ve tvaru polštáře a lehl si. Protože byl unavený,

brzy usnul. Vzbudil ho jitřní vánek, který mu osvěžoval

obličej.

Cítil se odpočinutý, a tak si sedl a napil se vody.

Potom posbíral svoje věci a vydal se na další cestu po

stopách karavany. Ani ve snu ho nenapadlo, že Biggles

se svými druhy právě opouštějí letadlo a míří do údolí.

Příjemná pohoda svítání trvala jen krátkou dobu.

Zanedlouho se slunce objevilo nad vrcholky hor a opět se

dostavilo obávané vedro. Algy dělal čím dál kratší kroky,

ale lopotil se statečně dál. Otisky velbloudích kopyt mu

náhle začaly tančit před očima.

Jak tak hodinu za hodinou vláčel své vzpírající se

tělo světem vedra, přeludů a osamění, zdálo se mu, že

cesta nemá konce. Což se to nikdy neskončí? Nejednou

se už chystal, že se vzdá, udolaný pocitem marnosti a

134

beznaděje. Domníval se, že tak kráčí několik týdnů, ne

pouze několik hodin. Neměl ani potuchy, jak daleko

došel. Čas a vzdálenost ztratily svůj význam.

Algy byl skoro u konce svých sil a potácel se jako

opilý, když náhle za obrovským rozžhaveným skaliskem

spatřil to, co chtěl původně najít, ale co už dávno pustil z

hlavy: oázu! Zpočátku tomu nemohl uvěřit, tak

neskutečné vypadaly zelené palmy v bezbarvé pustině,

kterou dosud kráčel. Když se konečně přesvědčil, že je to

skutečně oáza, napil se pořádně vody z láhve a zamířil k

ní dlouhými kroky. Oáza byla, jak usoudil, vzdálená asi

tři kilometry, ale v tom se mýlil stejně jako Biggles.

Trvalo mu to skoro hodinu, než se k ní dostal. Vpravo se

tyčil kopec, ale Algy si ho moc nevšímal, protože ho víc

zajímaly oáza a vesnice, kterou za ním uviděl.

Když se Algy přiblížil k palmám, začal postupovat s

větší opatrností, neboť si uvědomil, že by se karavana

mohla zastavit v jejich stínu. Přebíhal z jednoho úkrytu

do druhého a tak se dostal až do oázy. Brzy se potvrdilo,

že jeho podezření bylo správné. Mezi stromy stáli

velbloudi, ale jinak se zdálo, že je všude klid. Algy se

plížil obezřetně jako Indián.

Při pohledu na vodní nádrž si přejel jazykem po

suchých rtech. Nemohl se dočkat, až do ní ponoří obličej.

Momentálně se tomu požitku nemohl oddat, protože

nedaleko na břehu spali dva Tauregové. Vedle nákladu,

který obsahoval také plechovky s benzínem, se páslo

několik velbloudů.

Hodnou chvíli Algy pozoroval oba Araby. Když se

nehýbali, rozhodl se, že zkusí štěstí. Připlížil se k

protilehlé straně vodní nádrže a prodíral se tak dlouho, že

135

dosáhl do vody. Potom si odepnul láhev a podržel ji pod

hladinou, dokud nebyl plná.

Arabové se stále nehýbali. Algy povzbuzen svým

úspěchem se plížil dál a právě se chystal ponořit obličej

do vody, když se na opačné straně nádrže rozestoupila

voda. Nad hladinou se vynořil obrovský černý předmět a

plaval ke spícím mužům. Když Algy zjistil, že je to

krokodýl, vyděšeně uskočil, aby se schoval mezi stromy.

Bál se, že by jich tam mohlo být více. V krátkém

okamžiku došlo k hrozné události. Krokodýl, jenž se

pohyboval

rychlostí,

kterou

něj

Algy

nepředpokládal, se vrhl vpřed a obrovskými čelistmi

chytl nejbližšího Tuarega za nohu.

Ve zlomku vteřiny nastal povyk a zmatek. K smrti

odsouzený muž ze sebe vyrazil vyděšený skřek a zoufale

se snažil něčeho zachytit. Krokodýl ho vlekl po písku k

vodní nádrži. Jeho kamarád pozbyl rozvahy. Když se

probudil z hlubokého spánku, začal pobíhat sem a tam a

křičel, co mu síly stačily. Když zjistil, že to nemá žádný

účinek, rozběhl se ke stromům a za chvíli se vrátil s

puškou. Ani se nezdržoval s mířením. Vypálil do

stříkající vody na okraji nádrže.

Muž vyrazil zděšený skřek a zoufale se snažil něčeho

zachytit.

136

Algy nečekal, aby se přesvědčil, jestli bylo zasaženo

zvíře nebo člověk, a raději zmizel z dostřelu. Potřeboval

by zjistit, co se stalo se zbytkem karavany. Na tuto

otázku mu odpověděla rachotící ozvěna, neboť z nevelké

dálky, pravděpodobně z vesnice, se ozvaly odvetné

výstřely.

Algy už na nic nečekal. Popadl láhev, oštěp a pušku

a běžel tak rychle, jak mu to jeho unavené nohy

umožňovaly. Nevěděl, kam běží, neboť mu palmy

překážely v rozhledu. Příliš na to nedbal. Měl jedinou

myšlenku, dostat se co možná nejrychleji hodně daleko

od vodní nádrže, aby ho neobjevil druhý Tuareg, který

běžel do vesnice. Algy tak běžel dobrých deset minut, a

teprve když nic neslyšel, zastavil se, aby nabral dech.

Náhle ho na zemi zaujal malinký předmět. Zdvihl ho,

naplněn zvědavostí. Byl to kus potištěného papíru. Ze

slov, která na něm byla čitelná, zjistil, že to jsou staré

anglické noviny. Algy se zaradoval, měl pocit, že přátelé

tu někde musí být.

Nyní byla jeho netečnost ta tam. Algy se dychtivě

rozhlížel doprava i doleva s nadějí, že někde objeví další

stopy. Když se mu to nepodařilo, začal zkoumat okolí.

Zpozoroval, že se nachází na okraji oázy, na místě,

odkud je do vesnice nejblíž. Nikoho neviděl, ale od vodní

nádrže sem zaléhaly nějaké hlasy. Zřejmě se tam seběhli

Tuaregové, když uslyšeli výstřely. Kde ale vězí Biggles,

Zrzek a Kadar?

Zdálo se mu nepravděpodobné, že by byli v oáze,

když je tam plno Arabů. Možná se právě vraceli k

letadlu. Nebo jsou ve vesnici? Poslední možnost se mu

zdála nejpravděpodobnější. Algy usoudil, že udělá totéž.

Pokud je ve vesnici nenajde, vrátí se k letadlu.

137

Algy šel dlouhou oklikou, až se dostal do míst, kam

nebylo vidět od vodní nádrže. Potom začal stoupat k

vesnici. Stále musel odhánět mouchy, které se mu rojily

kolem hlavy. Zatím netušil, kudy se vchází do vesnice.

Postupoval stejně jako jeho přátelé podél zdi, až objevil,

že v jednom místě je hradba pobořená. Tudy s trochou

nesnází vlezl dovnitř.

Algy se pomalu spouštěl po drolících se kamenech z

hradby. Octl se v úzké, opuštěné uličce. Na druhém konci

muselo být volné prostranství, protože odtud vycházelo

světlo. Oštěp Algymu stále sloužil jako výtečná opora. S

ním a s puškou se ostražitě plížil ulicí. Pátral po stopách

kamarádů a zároveň dával pozor, aby se nesrazil s

některým z Tuaregů. Na konci ulice se zastavil a opatrné

nakoukl za roh, kde bylo náměstí.

Zůstal chvíli bez hnutí. Vytřeštěnýma očima

sledoval dění před sebou. Ze strnulosti ho vytrhl Kadarův

hlas, jenž signalizoval, že se blíží jeho konec.

Ve středu náměstí, asi dvacet kroků od něho, ležely

na zemi tři postavy, Algy v nich okamžitě poznal

kamarády. To, co se s nimi děje, však neviděl. Nedaleko

od nich stáli zády k Algymu tři Tuaregové s puškami pod

paží. V nevelké vzdálenosti postával hlouček velbloudů,

kteři netrpělivě čekali na své pány.

Kdyby sem přišel Algy dříve, našel by zde všechny

Tuaregy pohromadě. Rozruch, který způsobil krokodýl,

přiměl většinu z nich, aby se rozběhli k vodní nádrži a

zjistili, co se tam děje. Není třeba zdůrazňovat, že teď byl

Algy krokodýlovi vděčný. Tři muži, kteří zde zůstali na

stráži, představovali tvrdý oříšek i tak.

První pohyb se Algymu příliš nevydařil. Opřel totiž

oštěp o zeď domu, aby měl volné ruce, a namířil pušku

138

na nejbližšího Tuarega. Věděl, že jediný argument,

kterému kočovníci pouště rozumějí, jsou kulky, a že

jakékoli jiné sbližovací metody by byly čirým

bláznovstvím. Algy se tedy připravoval zmenšit počet

svých protivníků na dva.

V mnoha starých příslovích je kus pravdy, výjimkou

není ani to, které praví: „Dvakrát měř a jednou řež!“ V

okamžiku, kdy se Algy chystal stisknout spoušť, sklouzl

na zem oštěp. Jeho pád způsobil velký rachot.

Tuaregové, kteří jsou už od přírody ostražití, se

otočili právě ve chvíli, kdy třeskla první rána. Následkem

toho bylo, že kulka minula cíl. Algy klekl na koleno a

vstrčil do hlavně druhý náboj, ale v tom už byli

Tuaregové v půli cesty k němu. Tentokrát Algy nechybil.

První Arab se zhroutil do prachu. Jeden ze zbylých dvou

Tuaregů vypálil z pušky v běhu, ale těsně minul Algyho

hlavu. Úder měkkého olova, jehož úlomky se odrazily od

zdi, ho málem povalil. Algy znovu vypálil, a druhý Arab

se poroučel k zemi. Byl ale pouze zraněn a brzy se

vzchopil, pušku ještě držel v ruce.

S Algym to začalo vypadat zle, protože poslední

Tuareg byl už u něho. Naštěstí, jak se to někdy stává,

došly mu náboje, ale chystal se použít pažbu. Roztočil ji

nad hlavou. Algy učinil zoufalý pokus dostat do hlavně

další náboj, ale protože spěchal, nepodařilo se mu to.

Když chtěl zaklapnout závěr, náboj se vzpříčil.

139

Právě když se na něj Tuareg vrhl vymrštil proti

němu oštěp…

Teď neměl čas, aby to napravil. Rychle vyskočil a

zvedl pušku nad hlavou na obranu před protivníkovou

pažbou. Udělal to právě včas. Velikánská, starodávná

zbraň dopadla na jeho pušku, až to zarachotilo. Ten úder

mu vyrazil zbraň z ruky a srazil ho dozadu.

140

V tu chvíli zamával Tuareg dlouhým zakřiveným

nožem a na ďábelské, neštovicemi poďobané tváři se

objevila pomstychtivá rozkoš. Divoch skočil dopředu a

chystal se do Algyho vrazit zbraň. Ten se však zkroutil

jako úhoř a rukou pevně sevřel násadu oštěpu. Nyní

jednal Algy čistě podle pudu sebezáchovy. Právě když se

na něj Tuareg vrhl, vymrštil proti němu oštěp. Hrot

Mazeova oštěpu nikdy svůj cíl nezasáhl přesněji. Trefil

Tuarega přímo do hrdla. Nabodl ho tak pěkně, jako se

nabodává motýl na špendlík.

Algy na to vynaložil všechnu svou sílu. Podařilo se

mu odhodit Tuarega i se zbraní na stranu. Věděl, že ještě

není mimo nebezpečí. Chlap, kterého předtím zranil,

mířil na něho puškou. Algy stačil uskočit ve chvíli, kdy

zbraň zarachotila. Kulka mu hvízdla podél tváře. Jakmile

Arab spatřil, že ho minul, okamžitě tasil dýku.

Algy na nic nečekal. Vytrhl z opasku automatickou

pistoli a dobře mířenou ranou Tuarega zastřelil. Chvilku

se ještě potácel, než se vzpamatoval z úleku. Potom

uchopil dýku, která mu ležela u nohou, a rozběhl se ke

kamarádům. Měl obavu, jestli je stihne osvobodit.

Nejdřív doběhl k Bigglesovi. Zachvěl se, když viděl

široký, černý pás mravenců, kteří k němu pospíchali.

Biggles byl téměř v mdlobách, ale podařilo se mu zkřivit

rty do úsměvu. Zašeptal: „Kamaráde!“

Čtyřmi chvatnými pohyby ho Algy osvobodil.

Rychle sundal láhev s vodou z ramene a vstrčil ji

Bigglesovi do ruky. Potom přeřezal pouta zbývajících

dvou mužů. Když byl hotov, Biggles již seděl a pil vodu.

Algy se však nezastavil. Věděl, že tu jsou ještě další

Tuaregové. Protože byl voják jeho první myšlenka byla,

jak si zajistit pozice. „Postarej se o druhé!“ vykřikl Algy

141

na Bigglese a odběhl k bráně, připraven ji hlídat, než

bude Biggles schopný ujmout se velení. Ke své nemalé

radosti zjistil, že na úbočí kopce nikdo není, ačkoli dva či

tři Tuaregové, kteří byli nepochybně vylákání výstřely,

vyběhli zpod stromů a dívali se upřeně nahoru na cestu.

Za chvíli se k nim připojili další a všichni se dali do

běhu. Algy se rychle vracel zpět, aby o tom Bigglesovi

podal zprávu.

Biggles a Zrzek již stáli na nohou a pomáhali

Kadarovi, který už seděl, ačkoli na tom byl velmi špatně.

Nedá se řici, že by Biggles a Zrzek byli sami v pořádku.

Bigglesovi krvácely rty, Zrzek měl na jedné tváři

obrovský puchýř. Jak se zdálo, nebyl ještě ve své kůži.

Kadar asi prodělal nervový otřes. Koulel očima a breptal

cosi nesrozumitelného, ale s každým douškem vody se

jeho stav rychle zlepšoval. Největší trápení všem třem

mužům působily štípance od mravenců. Měli však velké

štěstí, protože hlavní oddíl mravenců k nim ještě

nedorazil.

„Přišel jsi včas!“ řekl Biggles Algymu a sklepával si

z těla zbylé mravence. „Ještě pět minut a bylo po nás! Co

se stalo dole? My jsme slyšeli, jak někdo vypálil z pušky,

muselo to být někde u nádrže, pak ještě někdo strašně

křičel. Netrvalo to dlouho a většina Tuaregů běžela pryč.

Měl jsi v tom snad prsty ty, Algy?“

„Neměl, podrobněji ti to vylíčím později. Teď se

musíme poradit o tom, co dál. Budeme hájit bránu?“

„Na to nemáme dost sil. Také je tu horko jako v

pekle a hemží se to tu jedovatými hady. Neměl jsem čas

řádně promyslet celou věc. Přesto se domnívám, že

bychom odtud měli co nejrychleji zmizet, aby nás Zarvan

142

s těmi surovci nemohli vypátrat. Víš, že tady je ten

darebák?“

„Ano. A nejen to, také vím, že mají náš benzín.

Budu ti o všem vyprávět, jakmile se dostaneme odtud.

Ulička, kterou jsem přišel, vede až k hradbám. Jsou tam

trochu pobořené a dá se tudy uprchnout.“ Algy spěchal,

protože si byl vědom, že se musí rychle rozhodnout.

„To je skvělé!“ souhlasil Biggles. „Zaveď tam

ostatní a já se pokusím zadržet Tuaregy. Sejmi z

některého velblouda měch s vodou a vezmi si také

zbraně, které by nám mohly být užitečné.“ S těmi slovy

vyškubl Biggles Algymu pušku a odběhl k bráně.

143

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

POLAPENI PERŠANY

Algy, Zrzek a Kadar vešli do stínu úzké uličky a

nyní stoupali ke hradbám. Cestou uviděl Kadar na zemi

oštěp. Pohled na něj způsobil, že se vzpamatoval rychleji,

než to dokázala voda.

„Kde se to tu vzalo?“ vyrazil ze sebe.

„Našel jsem to v poušti,“ řekl mu Algy, sbíraje oštěp

ze země.

„To je perská práce!“ zvolal Kadar. „Doufám, že si

pamatujete, kde jste to našel?“

„Nemáte-li nic proti tomu, promluvíme si tom

později,“ navrhl Algy. „Ještě nejsme z lesa venku, nebo

chcete-li z vesnice. Tuaregové jsou nám v patách.

Slyšíte?“ pokračoval Algy, když dvakrát za sebou třeskla

Bigglesova puška. „Biggles by zbytečně neplýtval

střelivem. Pojďme! Musíme pokračovat dál.“

Muži dorazili k místu, kde byla hradba porušená. O

několik minut později za nimi přiběhl Biggles.

„Tak kam máme namířeno?“ zeptal se rychle.

„Nesmíme mařit čas. Ti černí ďábli šplhají rychle jako

kamzíci. Za chvíli budou u brány.“

„Ať přijdou z kterékoli strany, tady nás nemohou

vidět,“ prohlásil Algy. „Jsem pro to, abychom se tu moc

nezdržovali a raději se pokusili najít úkryt dole v obilí.

Musíme si trochu odpočinout a vymyslet nějaký plán.

Zarvan bude předpokládat, že jsme ještě ve vesnici, a

stráví hodně času tím, že nás bude hledat.“

144

„To by šlo,“ souhlasil Biggles, „ačkoli bych

nejraději počkal tady a vpálil do něj kulku. Doufám, že se

mi to podaří později. Takového darebáka si nenechám

uniknout. Ale pojďme už!“

Bez dalšího otálení se všichni čtyři vydali na cestu.

Často museli přelézat velké balvany, které byly kdysi

použity na stavbu zdi. Netrvalo to dlouho a vešli do stínu

košatého fíkovníku v místě, kde se pás pichlavých hrušek

stýkal s rozlehlým kukuřičným polem.

„Konečně,“ řekl Biggles a sedl si pod strom. „Ven s

podrobnostmi. Co je s benzínem?“

Několika větami vypověděl Algy kamarádům svoje

zážitky, jak spatřil karavanu, když vyjela z pouště, i o

objevu benzínu. Také jim pověděl o příhodě u vodní

nádrže a nezapomněl ani na krokodýla.

„Toho chlapíka známe,“ prohlásil zlostně Biggles a

myslil samozřejmě krokodýla. „Málem dostal Zrzka.“

„A co se stalo vám, že jste se nevrátili k letadlu?“

zeptal se Algy.

„Zabloudili jsme,“ odpověděl Biggles. „Přesněji

řečeno, později jsem sice našli cestu k letadlu, ale ty jsi

tam nebyl. Nemohli jsme snést vedro, a tak jsme se

rozhodli, že se vrátíme do oázy. Tu jsme objevili den

předtím. U letadla jsme ti nechali vzkaz. Z něho by ses

dozvěděl, co všechno se nám přihodilo. Ke vzkazu jsme

přidali mapku, na níž jsem zakreslil oázu i cestu k ní.“

„Kdy to bylo?“

„Dnes ráno. Odcházeli jsme za svítání.“

„Já jsem strávil včerejší noc v poušti a od té doby

jsem u letadla nebyl. Proto jsem vzkaz nenašel.“

„Aha,“ přikývl Biggles. „Teď už nebudeme probírat

další podrobnosti, není na to čas. Pro nás je v této chvíli

145

nejdůležitější benzín. Kdybychom ho dostali, vyřešilo by

to všechny problémy, které nás čekají. Potom bychom

mohli zmizet. Až by se nám to hodilo, vyřídili bychom si

účty se Zarvanem. Kolik těch Tuaregů může být, Algy?“

„Dvacet.“

„Fajn. Ty jsi dostal tři, krokodýl jednoho a já před

chvíli u brány jednoho, zbývá jich tedy patnáct. Tolik se

jich asi hnalo za námi. Benzín a zásoby nehlídá víc mužů

než dva nebo tři a s těmi bychom si to mohli rozdat.

Myslím, že se nemáme čeho bát.“

„Všechen benzín ale sami neuneseme.“

„Jistě, ale budeme-li mít štěstí, můžeme ho někde

schovat. Kdybychom tak našli v písku jámu, vzpomínám

si, že jsem jich viděl několik a některé by se k tomu

mohly hodit. Uložili bychom do nich kanystry a navrch

bychom naházeli písek. Jak bychom je později odnesli, to

zatím nevím, ale budeme-li mít benzín, máme naději, že

se nám to podaří. V každém případě to bude lepší, než

aby byl benzín vypit nebo zničen. Mohlo by trvat tisíc

let, než bychom se dočkali jiného benzínu, a to je trochu

dlouhá doba. To bych ty kanystry radši hodil do nádrže.

Než nechat benzín Zarvanovi, ať si na něm pochutná

krokodýl. Teď si Zarvan myslí, že jsme schovaní někde

ve vesnici. Pokud ho dobře znám, další příležitost už nám

neposkytne. Je to nebezpečný podnik, ale měli bychom to

risknout.“

Algy a Zrzek ihned souhlasili, také Kadar projevil

souhlas, třebaže nebyl v takovém stavu, aby mohl

bojovat. Biggles mu řekl, aby se držel těsně za nimi a

nesl zásoby vody.

Když prohlíželi zbraně, zjistili, že mají pušku s šesti

náboji, jednu automatickou pistoli, nabitou arabskou

146

pušku, dvě dýky a oštěp. Biggles, Kadar a Zrzek přišli o

automatické pistole, když je Tuaregové chytili.

Zbraně si rozdělili takto: Biggles si vzal pušku a

dýku, Algy si nechal pistoli a druhou dýku a Zrzek si

vzal arabskou pušku. Kadarovi dali na jeho vlastní žádost

oštěp. Když to provedli, vyrazili husím pochodem

směrem k oáze. Za deset minut je bylo vidět asi půl

kilometru od oázy. Museli být opatrní, a proto

nepostupovali příliš rychle. Po chvíli Biggles zastavil a

sám šel napřed prozkoumat terén. Brzy se však vrátil a

vítězoslavně vykřikl:

„Pojďte, břeh je prázdný. Myslím, že všechna ta

sebranka odešla nahoru do vesnice.“

„Jestliže budou dost dlouho pryč, mohli bychom vzít

všechen benzín a odnést ho k letadlu,“ řekl dychtivě

Kadar, když se rozběhli.

„To by museli být zatraceně dlouho pryč,“

odpověděl Biggles. „Budeme nuceni jít několikrát.

Nejlepší by bylo ukrýt zásoby někde poblíž, a potom,

bude-li čas, přenést je o kousek dál.“

Pak se objevila vodní nádrž a vypadalo to, že tam

není ani živáčka. Čtyři muži spěchali ke břehu, na místo,

kde byly složeny všechny zásoby. Vedle benzínu ležely

mnohé z beden, které jim patřily.

V písku bylo několik různě velikých prohlubní.

Biggles vybral tu, co byla nejblíž k vodní nádrži. Byla

pěkně hluboká, ale poměrně malá. Hned do ní začali

snášet plechovky, Biggles je rovnal těsně k sobě. Byl by

dal přednost vzdálenější prohlubni, ale celá práce by

potom zabrala více času. Kdyby se Tuaregové vrátili

dřív, než by byli hotovi, všechno úsilí by přišlo vniveč.

147

Trvalo jim půl hodiny, než přemístili všechny

plechovky. Biggles se právě chystal říci Kadarovi, aby

přinesl jednu nebo dvě bedny, když k jejich zděšení

třeskla Algyho pistole. Brzy nato přiběhl Algy, bledý

úlekem.

„Nemohl jsem tomu zabránit!“ vykřikl. „Ten ďábel

by mě dostal.“

„O kom to mluvíš?“ zeptal se ho Biggles.

„O jednom Arabovi. Jistě ho tu nechali na stráži, ale

zřejmě poodešel, aby viděl, co se děje ve vesnici. Narazil

jsem na něho a musel jsem vystřelit.“

„Nevadí,“ přerušil ho Biggles. „Už se stalo. Neměl

jsi na vybranou. Bohužel, musíme počítat s tím, že za

chvíli je tu máme všechny. Pospěšme si, ať stihneme

zakrýt kanystry s benzínem. Rychle!“

Za moment už všichni nahrnovali písek z okrajů

prohlubně dovnitř a zasypávali drahocenné nádoby. Ještě

nebyli s prací hotovi, když se od vesnice ozval výkřik.

„Nepřestávejte!“ povzbuzoval je Biggles. „Za

každou cenu to musíme stihnout. Zarovnávejte písek!

Kadare, běžte tam, odkud je vidět na cestu a zavolejte, až

se budou blížit!“

Kadar poslušně odběhl na vrcholek písečného

přesypu, zatímco ostatní tři pokračovali v práci. Za chvíli

Kadar vykřikl.

„Už jdou!“

Biggles nepřestal, dokud všechno nebylo pořádně

hotovo. Potom uhladil písek na povrchu, aby zahladil

stopy. Věděl, že za několik minut slunce vysuší čerstvý

písek. Když se ujistil, že už se to nedá nijak vylepšit,

běžel se podívat za Kadarem. Druzí dva ho následovali.

Přišli právě včas, aby se stali svědky nečekané situace.

148

Tuaregové se hnali dolů a chystali se, že obklíčí

okolí vodní nádrže. Ale nebyli tam sami. Z obou stran

kopce, z kaktusů, z kukuřičných polí a z dalších míst, kde

se dalo ukrýt, se vyřítil dav podivných lidí.

Nezachovávali žádný vojenský útvar, ale byli to zřejmě

vojáci, neboť měli na sobě stejné oblečení či uniformu a

byli vybaveni jednou nebo dvěma zbraněmi. Buď

dlouhou válečnou sekyrou v podobě půlměsíce, nebo

krátkým zakřiveným mečem a kulatým štítem.

Biggles udiveně pozoroval toto podivné vojsko, jež

ho okouzlilo, a Kadar začal křepčit vzrušením. „To je

Kambysova armáda!“ volal znovu a znovu.

„Povídali, že mu hráli!“ přerušil ho posměšně

Biggles. „Lidé přece nežijí dva tisíce let!“

149

„To je Kambysova armáda!” volal znovu a znovu…

150

„To je sice pravda, ale ti lidé mají tutéž výzbroj a

tytéž zbraně jako Peršané,“ vysvětloval Kadar poněkud

zahanbeně.

„To je možné, ale já bych řekl, že je to tlupa Arabů,

kteří našli zbytky Kambysovy armády…“

„Tlupa Arabů!“ vzkřikl Kadar. „To nejsou Arabové!

Jsou to běloši!“

Biggles se znovu na ně zadíval a zjistil, že má Kadar

pravdu. „To je jedno, jakou mají barvu pleti, teď jde o to,

abychom co nejrychleji zmizeli. Tolika lidem se

nemůžeme postavit,“ zabručel Biggles a chystal se k

útěku. Ale rozhodil bezmocně rukama, když spatřil, jak

se kolem nich uzavírá kruh lidí, aby jim definitivně

odřízli možnost k ústupu. Bylo to opravdové překvapení.

„Tak to vypadá, že naše představení skončilo,“

podotkl trpce Biggles. „Jediný světlý bod, jak se zdá,

bude to, že Zarvan dostane svůj díl. Vida, tamhle běží

Tuaregové, je nutno přiznat, že jim odvaha neschází.“

Jestliže se starověcí bojovníci snažili odříznout

Tuaregům přístup k oáze, což nepochybně měli v

úmyslu, moc se jim to nedařilo. Ačkoli několik Tuaregů

padlo, zbytek bojoval srdnaté noži a puškami, takže se

jim podařilo prolomit řadu Peršanů. Obrat nastal tehdy,

když spatřili, jak Zarvan prchá k oáze. Přestali bojovat a

následovali ho. Nato spustili Peršané divoký pokřik a

podnikli na Tuaregy zdrcující útok.

Biggles si založil ruce na prsa a pravil: „Už jste se

někdy v životě účastnili takové podívané?“

„Zkusíme je zastavit?“ zeptal se Algy.

Biggles se krátce zasmál. „Nebuď hloupý. Na to by

byla potřeba setnina kulometčíků. Naše naděje by mohla

spočívat v tom, že bychom se pokusili přesvědčit

151

Peršany, že Tuaregové jsou i našimi nepřáteli. Pak by nás

snad mohli pustit. Kdybychom si to s nimi rozdali, určitě

bychom si zpečetili svůj osud. Nemůžeme dělat vůbec

nic. Ale je tu jedna věc, na kterou se právě chystám. Dej

mi pistoli a vezmi si moji pušku, Algy!“ Biggles hodil

Algymu pušku a vzal si jeho pistoli. Potom, jako by

náhle změnil úmysl, si ji zastrčil do kapsy a popadl hůl

na velbloudy, hůl z rákosu dlouhou asi jeden metr, kterou

používají poháněči velbloudů.

Zarvan, zelený strachem, vyrazil z porostu. Když

spatřil letce, začal se lámanou angličtinou doprošovat,

aby ho ochránili. Jako by zapomněl, co jim chtěl ještě

před chvílí provést. „Cože, my že tě máme zachránit, ty

zatracený vrahu!“ zařval na něho Biggles. Než si ostatní

stačili uvědomit, co má v úmyslu, uchopil darebáka za

límec a začal ho vyplácet holí. Řezal ho vší silou, co jen

se do něj vešlo.

Tři Tuaregové se mihli kolem nich a uháněli ke

svým velbloudům. Vůbec je nezajímalo, co se děje s

jejich vůdcem. Biggles na Tuaregy také nedbal a

pokračoval ve vyplácení Zarvana. Kadar se Zrzkem měli

pocit, že by si zasloužil horší trest než výprask.

Nakonec se hůl zlomila na dva kusy. Biggles

odhodil obě půlky i Zarvana, který vzlykal, daleko od

sebe. Potom – jako by si náhle uvědomil, kde je – se

Biggles rozhlédl kolem sebe. Ani on, ani jeho přátelé

nezpozorovali, že stojí ve středu zaražených válečníků.

Malý hlouček Peršanů držel tři hulákající Tuaregy.

„Nuže,“ pronesl Biggles fatalisticky, „brzy se

dozvíme rozsudek. Jé, podívejte se tamhle!“ vyzval

ostatní, když uviděl, jak řadami válečníků prošla pyšně si

152

vykračující postavička podobná opici. Mávla přitom

oháňkou, aby odehnala mouchy.

Náhle se však zastavila a vyrazila ze sebe řadu

podivných skřeků.

Válečníci se hbitě shromáždili kolem letců tak, jako

by to byl nějaký rozkaz, popadli je za ramena a vydali se

na cestu směrem k vesnici.

„To je ta zrůda, kterou jsme zahlédli v pohřebišti, že

ano?“ zeptal se Kadar.

Biggles přikývl. „Ano, myslím, že to je ta stará

dáma.“

Biggles na Tuaregy nedbal a pokračoval ve vyplácení

Zarvana

153

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

BEZNADĚJNÉ VYHLÍDKY

„Tolik lidí přece nemohlo být ve vesnici, když jsme

do ní přišli,“ řekl Algy na cestě k oáze.

„Je to pro mě záhada,“ prohlásil Biggles. „Kde se

celou tu dobu schovávali, to si nedokážu vysvětlit.“

„Myslím, že vůbec nebyli ve vesnici, nýbrž někde

jinde, a že ta stará čarodějnice pro ně došla,“ prohlásil

Kadar.

„Dalo by se to tak vysvětlit,“ souhlasil Biggles a

podíval se přes rameno. „Buď jak buď, tito Peršané nás

jistě celou dobu sledovali. Podle všeho si uvědomují, že

jsme dva různé tábory. Jinak by nás neoddělovali od

Tuaregů. Jak jsem si všiml, jsou vlečeni dost neurvale.“

„Rád bych věděl, jaké s námi mají úmysly,“ řekl

plačtivě Kadar. „Jistě jsou to potomci Kambysovy

armády. Kde jinde by přišli k bílé pleti? A nejsou-li zcela

bílí, jsou alespoň skoro bílí. Arabové to určitě nejsou.

Ještě by to mohl být nějaký neznámý kmen.“

„Jakou mají barvu pleti, to je mi celkem jedno. Mě

spíš zajímá, jak se k nám budou chovat. Pro mne za mne,

ať to jsou třeba Peršané, Eskymáci, Indiáni nebo jakýkoli

jiný národ, jen když s námi budou zacházet trochu lidsky.

Ale zatím mi připadají jako divoši.“

„A co by jiného mohli být?“ namítl Kadar. „Pokud

to jsou potomci národa, který sem přišel před dvěma

tisíci lety, a zůstali po celou tu dobu nedotčeni vnějšími

vlivy, dá se předpokládat, že se budou chovat stejně jako

jejich předci, a ti byli… no, spíš divoši.“

154

„Vám se podařilo najít Ztracenou oázu, a doufám, že

mi nebudete zazlívat, řeknu-li, že čím dřív budu odtud

pryč, tím větší budu mít radost. Myslím, že ještě budeme

litovat našeho objevu. A nebude to dlouho trvat.

Rozumíte něčemu z jazyka, kterým mluví?“

„Neumím mluvit jejich jazykem, ale když budu mít

dost času, zkusím něco napsat. Využiji k tomu první

příležitost.“

„Výborně, jen se dejte do psaní. Doufám, že mezitím

už budu někde na cestě domů,“ odpověděl Biggles.

Průvod vešel bránou na náměstí a kupodivu tam

nezastavil, ale pokračoval jednou z ulic, které vycházely

z náměstí. Brzy dospěli k čemusi, co vypadalo jako

hradní příkop. Byl hluboký asi tři metry a jeho příkré

stěny byly vytesány v masivní skále. Voda v něm nebyla,

ale také nebyl prázdný. Vedl přes něj padací můstek.

Když po něm letci kráčeli, bezděčně se podívali dolů.

Zrzek leknutím vykřikl, dokonce i Algy zabručel. Celé

dno příkopu, kam až mohli dohlédnout, bylo pokryto

zmítajícími se hady.

„To je ale krása,“ povzdechl si Biggles. „Myslím, že

ta strouha slouží k tomu, aby se hadi nedostali na druhou

stranu, ale pěkná hromádka jich spadne dovnitř.“

„Tak na tuhle podívanou nikdy nezapomenu,“

prohlásil Algy. „Pomyslím-li na to, hned se mi zvedne

žaludek.“

„Jistě se nebudu mýlit, když ti řeknu, že bude ještě

dost dalších věcí, na které do smrti nezapomeneš. A

nebudeš na ně muset čekat dlouho,“ řekl mu ironicky

Biggles, když se zastavili před velkým stavením.

Vypadalo honosně. Mělo kované dveře, mimochodem

první dveře, které zde spatřili. Byly otevřeny.

155

Než se stačili rozkoukat, strkali je věznitelé před

sebou po dlouhém točitém schodišti. Nic neviděli,

protože tam byla tma a oči měli ještě oslněné prudkým

světlem z venku. Nahoře je vsadili do malé místnosti s

jediným čtvercovým oknem. Bouchly dveře a letci

osaměli.

„No tak, alespoň jsme pohromadě, to si musíme

považovat,“ poznamenal Biggles, přešel místností k oknu

a podíval se ven. „Hej, je odtud vidět oáza,“ pokračoval.

„Vypadá to, že jsme v některém z těch stavení, která jsou

posazena vysoko na skále. Jistě je to dobrých dvacet

metru vysoko. Skákat by se odtud asi nedalo. Ostatně

oknem bychom se stejně neprotáhli, protože je příliš

úzké.“

Kromě zaprášené kamenné dlažby nebylo v

místnosti vůbec nic. Letci byli tak unaveni, že jim

nezbývalo, než si na ni sednout.

„Zažili jsme už ledaco, ale tento výlet přesahuje

všechny meze,“ zavrčel Zrzek mrzutě.

„Dostali jsme se z deště pod okap, jen jsme se vydali

na cestu!“

„Ano, teď jsme pod okapem,“ souhlasil Biggles. „Co

budeme dělat?“ vyptával se Algy.

„Když na něco přijdeš, budu ti vděčný. Mě nic

nenapadá,“ odpověděl Biggles.

„Stejně je to zajímavé…,“ začal Kadar, ale Biggles

ho rychle přerušil.

„Pro pána krále, přestaňte se už zabývat otázkou,

kdo jsou ti lidé a odkud sem přišli!“ řekl mu ostře. „Tím

se můžete bavit po celý zbytek života, podaří-li se vám

vyváznout se zdravou kůží. Teď se pokuste vymyslet

něco užitečného, například jak se odtud dostat.“

156

„Viděl jste ty štíty?“ zeptal se Kadar.

Biggles zavrtěl hlavou. „Viděl jsem jejich obličeje, a

to mi úplně stačí,“ zabručel. „Ať už to bude cokoli,

můžete se vsadit o co chcete, že nám nechystají nic

příjemného. Kdyby to bylo jinak, pak mají divné způsoby

přivítání cizinců.“

„Asi ani jiné mravy neznají,“ odpověděl Kadar.

„Jestli vás zajímá, co si o tom myslím, tak nikdy jiné

mravy mít nebudou,“ řekl drsně Biggles. „Nám nezbývá

nic než čekat a doufat.“

V místnosti bylo dusno. Všem se ulevilo, když

slunce začalo zapadat a trochu se ochladilo. Přítmí trvalo

jen chvíli, brzy nastala noc.

„Moc mě to tu nebaví,“ zavrčel Algy, vstal a zadíval

se z okna, které bylo spíš čtvercovou dírou ve zdi. Algy

se pokoušel dírou prostrčit ramena, ale jak už Biggles

řekl, okno bylo příliš úzké. Potom ohmatával hrany okna,

aby zjistil, zda je možné otvor zvětšit. Přinesli jim trochu

vody, nějaké datle a kaši, která vypadala jako rozdrcená

kukuřice s vodou. Jeden z nich nesl malou pochodeň

svázanou z palmových vláken.

Kadar se s nimi pokoušel domluvit několika jazyky,

ale bojovníci, kteří měli typicky orientální rysy obličeje,

jen zavrtěli hlavou. Než odešli, ukázali jim posunkem na

okno. Potom jim Kadar ukázal značky, které napsal do

svého zápisníku. Zasmáli se tomu, jeden z nich vzal

tužku a načrtl do zápisníku řadu značek pod to, co napsal

Kadar. Potom, aniž vyčkal, aby se přesvědčil, zda tomu

Kadar rozumí, odešel s ostatními z místnosti.

„Určitě to jsou Peršané,“ prohlásil Kadar a popošel k

oknu, aby si v nezřetelném světle hvězd přečetl značky.

157

„Mně je to jedno, jaké jsou národnosti, chtěl bych

vědět, co říkal ten chlapík,“ pravil Biggles. „Můžete mi

to přečíst?“

Kadar zavrtěl hlavou a řekl: „Nevím, ale písmena

těchto dvou slov by se asi dala číst jako oběť a

krokodýl.“

Biggles sebou škubl a odpověděl: „Já bych být vámi

dál nepřekládal. Tahle dvě slova mi úplně stačí.“

Kadar pokrčil rameny a řekl: „Zbytek už stejně

nemohu rozluštit, ale soudě podle značek, které ten

chlapík načmáral, měl asi na mysli, abychom se dívali z

okna.“

„Asi z okna uvidíme obětování krokodýlovi,“

poznamenal Zrzek.

„Hm, jistě je lepši dívat se na takový obřad, než být

jeho přímým účastníkem,“ podotkl Biggles.

Po čase se potvrdilo, že Zrzkova domněnka byla

správná. Z brány se vynořilo celé procesí válečníků s

pochodněmi, kteří zpívali za doprovodu činelů. Začali

sestupovat z kopce. Před zástupem tančila známá postava

staré čarodějnice.

„U sta hromů! Ten muž vypadá jako Zarvan!“

vykřikl Zrzek. „Jistě to nevím, protože se s nimi rve a je

tam moc velká skrumáž.“

Biggles vystřídal u okna Zrzka a řekl: „Vypadá to na

Zarvana.“ Sledoval ten výjev jako očarovaný. „Nejsem

pomstychtivý, ale povedou-li ho ke krokodýlovi, srdce

mi žalem nepukne. Vždyť ten chlap spáchal tolik

špatností, a nejen nám. Nikde nevidím Tuaregy, kde

mohou být?“

„Patrně z nich udělali otroky,“ podotkl Kadar. „V

poušti se tak obvykle zachází se zajatci.“

158

„To je možné,“ zabručel Biggles, který od té

podívané nemohl odtrhnout oči.

Procesí zatím došlo k oáze. Všichni čtyři letci se

nahrnuli k oknu, aby jim nic neuniklo. Bylo jasné, že

průvod míří k vodní nádrži. Vodu v té tmě neviděli;

nebýt míhajících se pochodní, neviděli by nic. Zpěv,

který se stále stupňoval, přecházel nyní v hysterické

kvílení až řev. Náhle se rozhostilo ticho, jako když

vypneme rádio nebo gramofon. Ticho netrvalo příliš

dlouho, bylo přerušeno zvukem, který jim byl povědomý

a který už někde slyšeli. Byl to chraplavý štěkot

krokodýla.

Biggles se odvrátil od okna. Možná proto, že ve

slabém světle pochodní stejně nic zřetelně neviděl,

možná proto, že už měl té podívané přece jen dost.

„Pokud přemýšlíte o tom, co jste právě viděl, není to

nic zvláštního. Lidské oběti krokodýlům byly od

pradávna součásti náboženských obřadů i u mnoha

dalšich kmenů, které žijí na poušti,“ podotkl klidně

Kadar.

Biggles se na něho mrzutě podíval. „Ať se jedná o

náboženský obřad nebo jen o nějakou kratochvíli, co je to

platné nešťastníkovi, kterého hodí do vodní nádrže,“

namítl zamyšleně. „Škoda, že jsem toho netvora

nezastřelil. Třeba se mi to ještě podaří. Pistoli mám

uloženou pěkně v podpaží. Než by se do mne ten jejich

mazlíček zakousl, provrtal bych ho tolika kulkami, kolik

bych dokázal vystřelit.“

Když Biggles domluvil, ozval se od nádrže drásavý

výkřik, který byl okamžitě přerušen zběsilým řevem. Za

chvíli Algy hlásil, že se procesí vrací.

159

„Tím patrně skončil první chod,“ poznamenal

Biggles. „Uvidíme, kolikrát za noc se představení bude

opakovat.“

Asi hodinu všichni čekali v napětí, ale nikde se nic

ani nepohnulo. Biggles se natáhl pro jídlo, které zůstalo

tam, kde ho věznitelé zanechali.

„Znám sice lepší večeře, než je tahle, ale měli

bychom to alespoň ochutnat,“ vyzval ostatní Biggles.

Jakmile se dali do jídla, rozhovor začal váznout.

Snědli vše, co se dalo jíst. Potom začal Biggles prohlížet

okno a dveře. Nakonec se obrátil na své druhy, kteří po

jídle odpočívali. „Kdybychom měli kladivo a dláto,

trvalo by nám několik měsíců, než bychom díru zvětšili

tak, aby se jí dalo prolézt. Kdybychom k tomu měli lano

dlouhé třicet metrů, mohli bychom se dostat na zem,“

říkal posměšně Biggles. „Ale protože nic takového

nemáme, myslím, že bude lepší věnovat se spánku.“

Nikdo mu neodpověděl. Zrzek, který byl unavený,

již dřímal. Svezl se k zemi tak, že hlavou spočinul

Bigglesovi na noze. Ale Biggles se ani nepohnul. Vyndal

poslední cigaretu a dlouhými tahy ji vychutnával.

Všechno spalo a ani z pouště se žádné zvuky neozývaly.

160

KAPITOLA PATNÁCTÁ

OBŘAD S OBĚTÍ

Nad ránem se jeden po druhém začali probouzet.

Celí zdřevěnělí se pokoušeli narovnat. Jedině Biggles

ještě spal opřený o zeď, hlavu měl na kolenou. Chvíli

trvalo, než byli schopni promluvit. Nejen proto, že si

příliš neodpočinuli, ale také proto, že si vzpomněli, kde

jsou a v jakém se nacházejí postavení. Navíc nikoho nic

nového nenapadalo. Jak Biggles řekl, nedalo se dělat nic,

jen čekat a doufat.

Venku se ozvaly kroky a když se otevřely dveře,

všichni se po sobě tázavě podívali. Tři válečníci, kteří jim

předešlý den nosili jídlo, přinesli další dávku těch

nechutných pokrmů. Vůbec při tom nemluvili ani

nedělali nějaké posunky, prostě položili jídlo na podlahu

a odešli.

„Co kdybychom se pokusili ty chlapce praštit po

hlavě, až zase přijdou?“ navrhl Algy.

„Také mě to napadlo,“ odpověděl Biggles. „Raději

bych to ale neriskoval. Naše nevýhoda spočívá v tom, že

nevíme, co s námi zamýšlejí udělat. Z toho, co víme,

nemůžeme usuzovat, zda se nás chystají zabít. V

opačném případě bychom se útokem na stráže připravili

o tuto možnost. Draze bychom to zaplatili. Pokud

bychom měli uvažovat, že zaútočíme, jsou zde některé

věci, kterými bychom se museli zabývat. Například

padací most. Mám pocit, že kolem celé vesnice se táhne

příkop, jinak by most neměl žádný smysl. Patrně ho

zvedají. Další věc je množství lidí, kteří teď jsou ve

161

vesnici. Je vyloučené, abychom si mezi nimi probojovali

cestu. Spustit padací most a dostat se ven by také nebyla

maličkost. Buď jak buď, i kdybychom měli velké štěstí,

stejně by nás chytili, protože znají každou píď zdejšího

kraje a mají rychlejší nohy než my. K letadlu je daleko a

vracet se k němu s prázdnýma rukama by stejně nemělo

cenu. Tam by nás pak dostali. Nezapomínejme, že jde

také o benzín! I kdybychom se zmocnili nějakého

benzínu, a jeho množství je omezeno tím, kolik bychom

ho unesli, a vrátili se s nim k letadlu, jaký by to pro nás

mělo význam? Abychom se dostali letadlem přes poušť,

museli bychom mít dostatečnou zásobu benzínu, jinak by

ani nemělo smysl odstartovat. Kdybychom přistáli

nouzově v půli cesty, byl by to pro nás stejný konec, jako

nás čeká tady. Také odejít do hor by nemělo žádný

smysl, a i kdybychom to dokázali, byli bychom pouhými

uprchlíky a dříve nebo později by nás naši nepřátelé

chytili, pokud bychom mezitím nezemřeli žízní.“

Algy přikývl a přiznal: „Ano, jsme opravdu v

zoufalé situaci. Ale takhle tu dřepět a nic nepodnikat, to

mi jde na nervy.“

„Posnídejme něco a zapomeňme na to,“ navrhl

Biggles. „Co chceš k snídani Zrzku, slaninu s vejci nebo

dva usmažené slanečky? Kdybys chtěl raději topinku s

marmeládou, tak to řekni!“

„Myslím, že si dám trochu ovesných vloček,“ ušklíbl

se Zrzek a Biggles mu podal rozmělněnou kukuřičnou

kaši, která byla nalita do tepané měděné mísy. Protože

jim k tomu nedali žádné příbory, museli tu břečku nabírat

prsty.

Všichni muži snědli tolik, na kolik měli chuť, a pak

se uvelebili na zem, aby ubili čas.

162

Zdálo se, že se den nikdy neskončí. Ale všechno na

světě má svůj konec, a tak došlo k tomu, že slunce přece

jen začalo zapadat.

„Dejme tomu, že se dnes v noci bude opakovat

včerejší představení s krokodýlem. Co chceš dělat?“

zeptal se Algy Bigglese po dlouhém mlčení.

„Nu, budu bojovat tak tvrdě, jak to dokážu, a

vydržím to tak dlouho, dokud mě nepraští klackem po

hlavě,“ odpověděl stručně Biggles.

Hrot meče zamířený na jeho hruď ho donutil k ústupu.

163

Znovu se rozhostilo ticho. Slunce již zapadlo a

objevil se srpek měsíce. Brzy potom se ozvaly na

schodech kroky.

„To jsou vojáci v brněních,“ zabručel Biggles a

vstal. „Konečně se dovíme, co nás čeká.“

Následující události měly trochu jiný průběh, než

očekávali. Z nějakého důvodu si naši hrdinové mysleli,

že je od sebe neodtrhnou. Ačkoli o tom nemluvili,

nepochybovali, že je čeká společný osud. Mohlo to tak

být, ale nemuselo, a to je vůbec nenapadlo. Do místnosti

vstoupilo větší množství vojáků, na podlahu položili

dostatek jídla a vody. Potom dva muži, místo aby odešli s

ostatními, popošli k Bigglesovi, chytli ho za ruce a

posunky mu naznačili, že má jít s nimi.

Když si Algy uvědomil, co zamýšlejí, přiskočil k

nim s výhrůžným výrazem v obličeji, jako by se chystal s

nimi bojovat. Ale hrot meče namířený na hruď ho přinutil

k ústupu.

„Neztrácejte naději!“ řekl na rozloučenou Biggles

svým druhům. „Zbývá mi ještě dost času, abych něco

podnikl. Sledujte vodní nádrž a něco uvidíte.“ Víc už jim

nestačil říci, neboť byl vystrčen ze dveří dříve, než

skončil svoji řeč.

Cestou po schodech si uvědomil, že největší potíž

mu vznikne, jestliže mu spoutají ruce. Tím by byl

naprosto bezmocný. S touto možností musel počítat a

hned si umínil, že raději bude bojovat, než by jim to

dovolil. Teď už stejně nemá na vybranou. Má ho sežrat

krokodýl, nebo ho zabijí vojáci?

K jeho velkému překvapení ho nespoutali. Asi

nabyli dojmu, že jim nemůže uniknout. Ze všech stran ho

totiž obklopovaly zástupy válečníků. Navíc Biggles

164

poslouchal každý jejich pokyn pokorně jako jehně. Ať si

měli důvody jaké chtěli, fakt je, že když se procesí hnulo

kupředu, kráčel Biggles s rukama v kapsách, jako by si

vyšel na ranní procházku. V čele průvodu poskakovala

stará čarodějnice, za ní kráčeli nosiči pochodní a potom

následovali „činelisté.“ Místo činelů měli dva štíty, jimiž

o sebe tloukli. V další řadě kráčeli nosiči pochodní a další

„činelisté.“ Zbytek průvodu tvořili diváci.

Tak se celý průvod přiblížil k bráně, jíž se vycházelo

z vesnice. Tam začala čarodějnice zpívat vysokým

pisklavým hlasem a při zpěvu si občas odskočila dozadu,

aby Bigglese šlehla oháňkou na mouchy. Zpěvu se

účastnili všichni lidé kromě Bigglese, který pro tento

druh zábavy neměl pochopení. Když se procesí začalo

blížit k vodní nádrži, zpěv zesílil.

Jakmile zahlédl Biggles klidnou vodní hladinu, mihl

se mu na rtech lišácký úsměv. Viděl, že krokodýl už čeká

na okraji nádrže. Přední nohy měl vystrčeny na písku.

Nepochybně znal celý obřad a věděl, k čemu slouží. Je

možné, že tak byl krmen mnoha pokoleními.

Průvod už byl téměř u nádrže. Zpěv zesílil ve

fanatický řev a vůdcové se začali rozestupovat tak, že

utvořili půlkruh, v jehož středu stál Biggles. Před ním

byla voda a na břehu čekal krokodýl, jemuž kapaly z

tlamy sliny.

Když se půlkruh začal zužovat, bylo jasné, že brzy

vžene oběť do čelistí čekajícího krokodýla. Biggles

musel rychle jednat. Nikdo nic podobného neočekával a

tak překvapení diváci zapomínali zpívat a brzy zcela

umlkli. Patrně to bylo tím, že ještě žádný jejich zajatec si

tak nepočínal. Biggles se o ně teď nestaral, protože měl

napilno.

165

Zdvihl pravici směrem k Měsíci a začal zpívat sice

slavnostně, ale poněkud falešně. První píseň, na kterou si

vzpomněl, byla Rule Britannia.10 Dá se pochybovat o

tom, že by někdy dříve byla zpívána za tak podivných

okolností a na tak pozoruhodném místě. I když se

Biggles ocitl ve vážném postavení, usmíval se a byl

zvědavý, co si divoši myslí. Viděl, že ho slyší, a jak tak

zpíval, sunul se tanečními kroky pomalu stranou.

V obličeji diváků byla vidět jen zvědavost a údiv.

Bylo zřejmé, že je ani na okamžik nenapadlo, že by se

vězeň chystal uprchnout. Nebylo divu, když cesta byla na

všech stranách zatarasena dvanáctistupy ozbrojených

válečníků. Opravdu, zdálo se, že tu není ani nejmenší

možnost úniku.

Bigglesovi se již podařilo dostat se k místu, ke

kterému mířil. Zpíval s neobyčejným zápalem a zpěv

doprovázel výmluvnými posunky. Pak náhle klesl na

kolen a začal odhrabovat písek. Zástup divochů, napjatý

zvědavostí, se tlačil blíž, aby mu neuniklo, co se dál bude

dít.

Když Biggles vytáhl kanystr s benzínem z písku, ze

zástupů se ozval těžký povzdech. Biggles chvíli s

kanystrem harašil, když se ho pokoušel otevřít nožem,

který při zpěvu vytáhl z kapsy. Biggles věděl, že divoši

nemají ani nejmenší potuchy, co by v něm mohlo být.

Podle rachotu a syčení asi usoudili, že celá věc je

součástí nějakého kouzelnického představeni, v němž

10 Vládni, Británie, anglická národní píseň z roku

1738, kdy také vznikla anglická hymna „Bůh krále

chraň!“

166

určitou roli hraje také Měsíc. Někteří z nich sledovali

Bigglese bázlivě.

Biggles své představení s kanystry opakoval celkem

šestkrát, až vedle něj na písku stály tři bez zátky a další

tři neotevřené kousek stranou. Potom shrnul písek zpět

do jámy, kterou vyhrabal. Nyní uchopil jeden z

otevřených kanystrů za držadlo, postavil se a druhou

rukou ho uchopil zespodu.

Nastalo naprosté ticho, neboť zástup čekal, co se teď

stane.

Biggles své diváky nenechal dlouho čekat. Zdvihl

kanystr s benzínem nad hlavu a rozehnal se jím tak, že z

něj benzín vystříkl na všechny strany. Zasáhl hlavně lidi

vpředu, ale přirozeně i určité množství benzínu polilo

také zadní řady. Biggles na to nedbal. Tak vyprázdnil dva

kanystry. Těžký zápach vypařujícího se benzínu naplnil

nehybný vzduch. Biggles se chystal zopakovat své

vystoupení, když ho jakási předtucha přiměla, aby se

otočil dozadu. Ke své hrůze uviděl krokodýla, který už

byl asi netrpělivý: vylezl na břeh a nyní se valil na něho s

rozevřenými čelistmi.

Jediná věc, kterou Biggles držel právě v rukou a

které mohl použít jako zbraně, byl kanystr s benzínem;

mrštil jím rovnou krokodýlovi do tlamy a rychle uskočil

dozadu. Bylo to právě včas. Mohutné krokodýlí čelisti se

sevřely, ale místo aby stiskly nohu své oběti, zabořily se

do tenkého plechu kanystru tak, jako se boří vidlička do

zralé hrušky. Benzín ihned vystříkl z děr. Patrně tomu

zvířeti moc nechutnal, protože začalo příšerně štěkat. Na

štěkot dav divochů odpověděl pokřikem. Biggles usoudil,

že nastal čas vyvrcholení.

167

Z tlamy mu vyšlehly plameny…

Krokodýl stál asi tři metry od něho a potřásal

obrovskou hlavou, jak se marně snažil zbavit nechutného

sousta. Biggles velmi rozvážně vyndal z podpaží pistoli,

pečlivě zamířil do otevřené krokodýlí tlamy a vystřelil. Z

tlamy okamžitě vyskočil déšť jisker.

Průběh dalších událostí překonal Bigglesovo

očekávání. Jenom ten, kdo viděl obsah desetilitrového

kanystru v plamenech, umí si udělat představu o tom, jak

168

to vypadá. Krokodýl znovu otevřel tlamu, aby zaštěkal,

ale v tom mu z ní vyšlehl plamen tak daleko, že

Bigglesovi ožehl nohy. Zlomek vteřiny stál ohromný

ještěr nehybně. Z tlamy mu šlehaly plameny, které

postupovaly po celém jeho těle. Potom strašně zařval a

vrhl se zuřivě na dav divochů.

V tom okamžiku všechen rozlitý benzín, který

Biggles vychrstal z konví, vzplanul v moře plamenů.

Následovala úděsná podívaná, kterou si lze těžko

představit. Plameny šlehaly do všech stran. Zdálo se, že i

vzduch je v plamenech, jak tomu i bylo, protože byl

nasycen benzínovými výpary. Všichni válečníci z

prvních řad se řítili s velkým jekotem pryč a snažili se

uhasit hořící nohy, ale jenom ještě rozstříkali hořící

benzín na své druhy, kteří byli za nimi. Do pekelného

rámusu, který Bigglesovi připomínal obrázek Hádu, jejž

kdesi viděl, se vrhl ještě krokodýl, neustále zuřivě

štěkající a vyfukující při každém výdechu proud plamenů

a stříkající benzín na všechny věci a lidi, kteří se mu

připletli do cesty. Vypadalo to, jako by se bájný drak

probudil k životu.

I Biggles tím byl překvapen. Chvilku se na to

vyjeveně díval a nebyl méně vyděšený než jeho ubohé

oběti. Nos měl plný kouře ze škvařících se vlasů. Obočí

měl také spálené. Biggles si to ale vůbec neuvědomoval.

Cítil jenom palčivou bolest v ožehnutých nohou.

Dav divochů se rozptýlil, ačkoli někteří jedinci se

dosud svíjeli mezi palmami. Biggles toho využil, popadl

tři zbývající kanystry, zastrčil je pod paži a s pistolí

připravenou ke střelbě vyrazil směrem ke kopci, který se

nejasně rýsoval v pozadí. Měl namířeno k pohřebišti.

169

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

BIGGLES NA ÚTĚKU

Většina válečníků byla natolik zaujata svými

spáleninami, že se o Bigglese vůbec nestarala. Ti, kteří

vyvázli se zdravou kůží, se začali sbíhat, až když uslyšeli

vytrvalý křik staré čarodějnice. Měla k tomu křiku vážný

důvod. Uviděla Bigglese, jak se rychle vzdaluje od vodní

nádrže.

Biggles ji v duchu proklel, protože byla, jak se

zdálo, jeho zlým duchem. Ve svém plánu počítal s tím, že

si nikdo nevšimne jeho útěku. Chtěl tak získat nějaký

náskok. Ale vychrtlá babizna mu to překazila.

Biggles proběhl kolem krokodýla, jenž se ještě svíjel

v záplavě modravých plamenů. Bylo zřejmé, že zvíře

umírá. Biggles ho ani trochu nelitoval. Naopak, cítil

obrovskou úlevu. Vždyť unikl hroznému rozsudku. Může

být sice zabit i jinak, ale krokodýl už ho nesežere. Z úvah

ho vytrhl hluk, který způsobili jeho pronásledovatelé.

Letmý pohled dozadu mu nic neprozradil, protože se

údolí utápělo v hlubokém stínu. Biggles už dorazil na

úpatí kopce. Velice ho zatěžovaly ty tři kanystry benzínu,

které s sebou vláčel. Přesto se jich nechtěl zbavit.

Rozhodl se, že si je ponechá tak dlouho, jak jen to bude

možné.

Noc byla horká. Vedro sálalo ze skal. Biggles byl

celý zmáčený potem. Nebylo tu slunce, které by ho hned

vysušilo, jak tomu bývá ve dne. Ale Biggles se hnal

kupředu. Hluk pronásledovatelů sílil. Nade vším se

rozléhal křik staré čarodějnice, jež je povzbuzovala k

170

rychlejšímu postupu. Biggles dospěl k místu, kde končil

stín. Jakmile vykročil do měsíčního jasu, ozval se divoký

ryk. Biggles se musel na okamžik zastavit, aby si přendal

kanystry do druhé ruky, neboť levice, pod kterou je až

dosud držel, mu skoro zdřevěněla námahou.

Když už byl asi ve třech čtvrtinách cesty k

pohřebišti, ohlédl se podruhé přes rameno a spatřil, že je

za ním asi dvacet válečníků, před kterými poskakuje stará

čarodějnice. „Těch dvacet mužů je víc, než na kolik bych

si mohl troufnout,“ pomyslel si zoufale Biggles. „Jestli

mě dohoní, bude zle.“ Pakliže se nechtěl zbavit svého

drahocenného břemene, nemohl běžet rychleji. A tak se

lopotil dál. Čím víc se přibližoval vrchol, tím byla cesta

strmější. Chvílemi už nemohl popadnout dech.

Padesát metrů před vchodem do pohřebiště si

Biggles uvědomil, že nebude schopen k němu doběhnout.

Pronásledovatelé byli už blíž než pohřebiště. Nyní ho

doháněli, jednak v důsledku své přirozené tělesné

vytrvalosti, jednak proto, že neměli žádná břemena. Po

několika krocích se Biggles zapotácel a bylo zle.

Válečníci přibíhali úzkou soutěskou mezi dvěma

vysokými skalami. Bylo to v místě, kde se stezka velmi

ostře svažovala dolů. Biggles se rozhodl, že se zbaví

jednoho kanystru, ačkoli mu ho bylo líto. Potřeboval si

uvolnit ruku, aby mohl střílet. Přesto ho nechtěl jen tak

nechat ležet na místě. Rychle odšrouboval zátku a mrštil

kanystr na hlavy svých pronásledovatelů. Kanystr

poskakoval po kamenech a rozstřikoval svůj obsah do

všech stran. Potom vyndal Biggles krabičku se

zápalkami, jednou škrtl a hodil ji za tímto nezvyklým

projektilem. Vzápětí se za poskakujícím kanystrem

začala vlnit vlečka syčících plamenů, které zatím

171

nedorazily k běžícím pronásledovatelům. Ve vzduchu

prosyceném benzínem se šířil oheň rychlostí zapáleného

doutnáku a dohonil kanystr na vrcholku skalního

výběžku nad hlavami válečníků. Pak kanystr opsal ve

vzduchu velký oblouk a na chvíli všem poskytl úžasnou

podívanou, neboť se podobal kometě, která padá z nebe.

Potom s velkým rachotem vybuchl a šlehaly z něj

plameny do všech stran. Vypadalo to, jako když se

roztrhne vystřelená raketa.

Biggles už na nic nečekal. Chvatně zvedl dva

kanystry, které mu zbyly, sebral všechny své síly a hnal

se ke vchodu do pohřebiště, kam vzápětí dorazil. Na

chvíli se zastavil a pozoroval stráň pod sebou. Stezku

stále ještě lemovaly vlnící se modré plameny, ale po

divoších nebylo vidu ani slechu. Biggles byl výsledkem

svého úsilí potěšen a vyrazil do pohřebiště.

Nyní již postupoval pomaleji. Hlavní příčinou byly

opět kanystry, neboť je musel nést pod jednou paží. V

druhé ruce nesl světlo. V zápisníku mu zbývalo poslední

pár stránek, a tak s nimi zacházel co nejúsporněji.

Bohužel také zásoba sirek se ztenčila. Nutilo ho to,

aby zapaloval jeden smotek o druhý. Pokaždé se musel

zastavit a položit kanystry na zem.

Ke všemu měl Biggles nepříjemný pocit, že

čarodějnice, jež dobře znala cestu, ho nyní odněkud z

kouta pozoruje. Na volném prostranství se jí sice nebál,

ale nemohl vědět, jakou čertovinu by mu mohla provést.

Proto se často zastavoval, aby naslouchal rozmanitým

zvukům, ale zaslechl jen občasné zapištění netopýra. Než

dorazil na druhý konec jeskyně, došly mu sirky i smotky.

Pohřebištěm prošel bez problémů. Poslední sirkou zapálil

pruh plátna utržený z košile, ale plátno hořelo špatně a

172

brzy zhaslo. Biggles se ocitl ve tmě, nemaje čím si

posvítit. Další chůze byla jak obtížná, tak nebezpečná.

Naštěstí se Biggles nemusel obávat, že by zabloudil,

protože v jeskyni byla jen jedna cesta. Postupoval tak, že

jednou rukou ohmatával skály a v druhé držel kanystry.

Zdálo se, že každou chvíli bude svítat. Od okraje

jeskyně se šířil tenký pruh světla. Biggles se neodvažoval

pokračovat dále, protože si vzpomněl na štíry. Bylo třeba

vyčkat, až se úplně rozední. Poslední hodina byla snad

nejhorší ze všech. Přečkal ji osamocen v tíživém tichu

jeskyně. Kdyby na něj teď někdo zaútočil, byl by světla

zcela bezmocný. Alespoň malou útěchu mu poskytovala

pistole, kterou pro jistotu svíral v ruce. Naštěstí ji

nepotřeboval. Konečně se pruh světla natolik rozšířil, že

se Biggles mohl vydat na další cestu.

V této přestávce často vzpomínal na své kamarády,

kteří se octli v povážlivém postavení. Pilot se ani

neodvažoval domyslet, co s nimi bude. Vždyť zabil

krokodýla, boha divochů! Nakonec dospěl k závěru, že to

stejně byla jediná možnost. Kdyby se nechal sežrat

krokodýlem, těžko by jim mohl pomoci. Teď si musel

promyslet, co podnikne dál. Dostane-li se k letadlu i s

kanystry, bude mít tolik benzínu, kolik je ho potřeba

zhruba na dvacet minut letu. To by vystačilo na cestu k

oáze. Ale co potom? V oáze je sice další benzín, ale jak

se ho zmocnit a naplnit nádrže? To zatím netušil. Měl by

využít toho, že divoši jsou řádně vyděšení. Když uvidí na

obloze letadlo, mohli by se vyděsit ještě víc. Spoléhat se

na to nemůže, i když na druhé straně je to jeho jediná

naděje.

Biggles vzal oba kanystry a pomalu se ubíral k

východu. Byl rád, když zjistil, že venku není ani vidu po

173

štírech. Ještě jednou se bedlivě rozhlédl kolem sebe, a

když se vše zdálo být v pořádku, vydal se na poslední

úsek cesty.

Ušel sotva pár kroků a o vlásek unikl jisté smrti. Z

vrcholku soutěsky se zřítil obrovitý balvan a s děsným

žuchnutím se zabořil do písku. Naštěstí letící balvan

narazil na vyčnívající skalisko a způsobil takový rachot,

že se Biggles se škubnutím obrátil a vyděšeně hledal

zdroj toho hluku. Když uviděl, co se na něj řítí, uskočil

do bezpečí, takže kámen, který byl určený pro něj, ho

minul. Za okrajem útesu vykukovala malinká černá hlava

a Biggles hned poznal, komu patří. Stará čarodějnice,

která věděla, že zmizel v jeskyni, si na něho počíhala v

nejvyšším bodu skalního útesu, odkud mohla kutálet

balvany dolů na Bigglese, ať už by přišel z kterékoli

strany.

To všechno mu proběhlo hlavou, když se snažil

dostat z jejího dosahu.

V bezpečné vzdálenosti se obrátil. Nahoře bylo vidět

starou příšeru, jak prská jako rozzlobená kočka. Biggles

postavil kanystry na písek a vytáhl pistoli. Stará

čarodějnice asi vytušila, k čemu slouží, neboť se rychle

vytratila. Biggles ještě nějakou dobu pozoroval skalní

útes, a když se hlava čarodějnice nikde neobjevovala,

pokračoval v cestě, kterou dobře znal.

174

Když uviděl, co se na něj řítí, bleskově uskočil…

175

Než Biggles dorazil k letadlu, slunce stálo vysoko na

obloze. Letadlo bylo na svém místě tak, jak ho tam

zanechali. Lístek, který napsali Algymu, dosud visel

připíchnutý na trupu. Uvnitř našel trochu vlažné vody.

Měl ale tak vyprahlo v krku a v ústech, že mu bylo jedno,

jaká je. Potom ještě schroupal několik sucharů a dal se do

přípravy k letu. Obával se, že to bude jeho poslední let.

Protože ho nic nového nenapadlo, nalil do spádové

nádržky benzín a odhodil prázdné kanystry stranou. Z

otvorů, kterými se nasává vzduch, setřel nahrubo prach.

Přezkoušel řízení, které bylo celkem v pořádku. Nasedl

do kabiny, vložil do pistole nový zásobník a přesvědčil

se, že mechanismus funguje správně. Také si naplnil

kapsy dalšími zásobníky z bedničky, která stála v letadle.

Nakonec ještě nabil signální pistoli. Položil ji vedle sebe

na sedadlo a přidal k ní tucet červených, zelených a

bílých raket, které byly součástí výzbroje.

Když se Biggles přesvědčil, že již nemá, co by

zařídil, sešel dolů do údolí a dal se do odstraňování

balvanů, které by mu mohly překážet při rozjezdu. Pak se

naposledy zadíval do údolí a vrátil se k letadlu. Zavřel

dveře a spustil oba motory. Aby zbytečně neplýtval

benzínem, zkoušel otáčky co nejkratší dobu. Motor

nebylo potřeba zahřívat, to už zařídilo slunce. Potom

otevřel škrtící klapku a rozjel se do údolí. Nad jeho

startovací dráhou se vznášel mrak písku.

176

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

CO VIDĚLI OSTATNÍ

Těžko by si Zrzek vzpomněl, jestli zažil něco

horšího než když Bigglese vyváděli z místnosti. Byl si

jistý, že ho už nikdy neuvidí, a z toho pramenil jeho pocit

beznaděje. Nejen na Zrzka tak působila Bigglesova

nepřítomnost. I Kadarovi a Algymu chyběl jeho

optimismus. Rádi by mu pomohli, ale vůbec nevěděli jak.

Algy si rezignovaně sedl na podlahu a zády se opřel o

zeď. Kadar začal přijímat své postavení s orientálním

fatalismem.

„Je to vůle Alláhova. Bude to tak, jak on rozhodne,“

hlesl Egypťan a pokrčil rameny. Tím poprvé prozradil

své náboženské přesvědčení. Bylo zřejmé, že je připraven

na všechno. Chtít odvrátit nevyzpytatelnou ruku boží

nebo jen na to myslet, to byl z Kadarova hlediska hřích.

Nijak se tím netajil.

Ani Algy, ani Zrzek se s ním nechtěli přít, ale kdyby

věděli, jak Bigglesovi pomoci, jistě by to udělali. Měli

zkušenost, že na Alláha by neměli spoléhat. Bůh sotva

pomůže tomu, kdo se alespoň nepokusí zapeklitou situaci

vyřešit. Samozřejmě se o to s Kadarem nehádali, na

diskuse neměli čas ani chuť.

„Napadlo vás,“ zeptal se najednou Zrzek, „jak je to

zvláštní, že v jednom dni na stejné místo, kam tisíc let

nikdo nevstoupil, přišly hned dvě skupiny lidí?“

„Myslím, že se nejedná o shodu okolností, jak by se

na první pohled mohlo zdát,“ odpověděl Kadar.

„Uvažoval jsem o tom a domnívám se, že jedna událost

177

byla přímým důsledkem druhé. Jinak řečeno, kdybychom

sem nepřišli, Zarvan by nepřišel také.“

„Domníváte se, že Zarvan sem přišel kvůli nám?“

ptal se ho Algy.

„Myslím, že nás chtěl předejít. Jistě zde nikdy

předtím nebyl. Možná, že nějaký Arab nebo několik

Arabů sem náhodou zabloudilo. Pravděpodobně se sem

také vraceli, neboť tak pěkná místa se v této pustině

nevyskytují. Setkali se zde s místními obyvateli, nebo

snad jen s tou starou čarodějnicí. Zřejmě se jim podařilo

navázat s nimi kontakt a začali s nimi obchodovat.“

„Máte na mysli drahokamy?“ vpadl mu bystře do

řeči Zrzek.

„Ano, to mám na mysli. Je jisté, že ta stará žena zná

tajemství pohřebiště, protože tam jsme ji objevili. Zřejmě

tam pravidelně chodí a dokonce je možné, že tam i spí.

Těžko by někdo mohl říci, jak dlouho ti mrtví leží v

jeskyni. Pokud je mi známo, divochy nic nepřinutí, aby

do pohřebiště vstoupili. V oáze Sivah je podobné

pohřebiště, a pokud vím, žádný domorodec by se k němu

ani za nic nepřiblížil. Myslí si, že tam straší. Stará

čarodějnice, které to nevadí, nemá zábrany a postupně

vybírá z hrobů prsteny, náramky a jiné klenoty. Arabové,

kteří sem přišli, vyměňovali věci, jež měli na prodej, za

to, co babizna našla. Arabové jsou mlčenliví a jistě o tom

nemluvili. Avšak po čase se klenoty dostaly do

civilizovanějších končin. První, kdo poznal, jakou mají

cenu, byl zřejmě Zarvan. Potom asi docházelo k

pravidelné výměně zboží. Teď je vám, doufám jasné,

proč se Zarvan pokoušel překazit mé plány. Když se

dozvěděl od svých lidí, že chci najmout letadlo, rozhodl

se, že použije jakoukoli metodu, aby mi v tom zabránil.

178

Raději by mě byl zabil, než by připustil, abych se k vám

dostal. Dále, když zjistil, že jste ochotni podniknout se

mnou onu výpravu, okamžitě se vydal na cestu,

doprovázen Araby, kteří věděli, kde oáza je. Tak nás

chtěl předejít. Nejdřív přepadl naši karavanu. Tím si

zajistil, že nebudeme schopni pokračovat v našich

záměrech. Potom se neprodleně vydal do oázy. Zbývalo

mu provést část svého plánu: zničit nás. Byl si jistý, že

nás najde v oáze. Kdyby se mu to podařilo, patrně

bychom se teď sušili na slunci. Ale díky nepředvídaným

okolnostem, které se pro nás vyvíjely příznivě, jsme z

oázy právě odešli. To Zarvana zmátlo. Kde můžou být?

Zarvan se dal do pátrání. Možná doufal ve výnosný

obchod s divochy, které nepochybně považoval za

obyčejné Araby nebo beduíny. Jestli si tohle myslel, pak

je jasné, proč si nechal náš benzín. Chtěl ho vyměnit jako

opojný nápoj za šperky. Zda nepochodil s tou starou

čarodějnicí, nebo zda se pokusil ty šperky jí ukrást, nebo

zda se ta stará žena vyděsila a bála se, že ji chce Zarvan

doběhnout, to už nikdy nezjistíme. Pak jsme se do toho

připletli my a výsledek všichni známe.“

Algy souhlasně kývl, když Kadar skončil svou

dlouhou řeč.

„To, co jste říkal, zní docela rozumně,“ připustil.

„Jestliže ti lidé zacházejí se svými návštěvníky tímto

způsobem, mohl by to být jeden z důvodů, proč oáza

nebyla dosud objevena. Bylo by zajímavé zjistit, kolik

badatelů skončilo svou cestu v břiše krokodýla.“

„Jsem přesvědčen, že ti lidé jsou perského původu,“

pokračoval důrazně Kadar a zase zabředl do svého

tématu. Další rozhovor byl přerušen hlukem průvodu,

který procházel hradní branou.

179

Zrzek přiskočil k oknu a vyděšeně vykřikl:

„Kristepane! Bigglese vedou k nádrži! Tamhle jde, hned

za první řadou.“

Algy ho odstrčil, aby se také podíval, a hlasem

plným zoufalství zvolal:

„Ano, je to Biggles. Proč se u všech čertů nebrání, to

bych rád věděl! Přece nemůže jít jako jehně, aby se dal

spolknout krokodýlem?“

„Kdepak!“ řekl Zrzek. „Jistě už má nějaký plán,

jinak by nekráčel, jako kdyby šel na pohřeb někomu

jinému a ne sobě. Bylo mi jasné, že má něco za lubem,

když nám řekl: Sledujte vodní nádrž! Tam se asi chystá

prásknout do bot. Doufám, že předtím trochu polechtá

krokodýla v krku, místo toho, aby se nechal zhltnout.“

Pak už nikdo nic neřekl. Všichni tiše pozorovali

hořící pochodně, které se zvolna blížily k nádrži.

Bigglese už nebylo vidět, ale podle nosičů pochodní se

dalo vytušit místo, kde byl. Pak slyšeli, jak se zpěv

divochů stupňuje a potom jak náhle umlká.

„Teď asi něco udělá!“ rozčileně poznamenal Zrzek.

Potom se tichou nocí rozezněla píseň. Naši tři muži

napínali uši. Nemohli se mýlit. Byl to Biggles, který

zpíval Rule Britannia.

„Copak se zbláznil?“ zeptal se Kadar vážně a myslel

si, že hrůzou přišel Biggles o rozum.

„Nezbláznil se, zato ti Peršané s prasečími čumáky

se za chvíli zblázní,“ pronesl zlostně Zrzek. „Jen

počkejte, až bouchne jeho pistole!“

Potom nastala dlouhá přestávka. V té době, jak

víme, vyhrabával Biggles benzín. To naši diváci nemohli

tušit. V rozčilení zapomněli na všechno, i na benzín.

180

Konečně se ozval zvuk, na který celou dobu čekali –

výstřel z pistole. Na to, co následovalo, nebyl připraven

nikdo. Celá oáza v okolí nádrže byla v jednom plameni a

nocí se nesly výkřiky plné bolesti a úpění. Potom náhle

propukla panika.

„To je benzín!“ zaječel Algy a vzrušením tloukl do

okenního rámu. „To je benzín! Biggles vyhodil celou tu

ničemnou sebranku do povětří.“

„Jen do toho! Jen to podpal!“ povzbuzoval Kadar,

který zčista jasna začal mluvit americkou angličtinou.

„Hrome! Aby tak vyhodil sám sebe do povětří!“

vyhrkl Algy, když mu přišla na mysl tato možnost.

Plameny byly opravdu obrovské.

„Támhle je krokodýl! Podívejte se na krokodýla!“

vykřikl chraplavě Zrzek, když se zvíře začalo prodírat

mezi stromy jako nějaký pohádkový drak, který

vydechoval oheň.

„Sním, nebo je to skutečná událost?“ hlesl Algy.

„Není to ani sen ani pohádka, ale skutečnost,“ prohlásil

tajemně Zrzek. „Doufám, že z toho pekla Biggles zmizel.

Škoda, že se o tom nemohu přesvědčit.“

„Není mi jasné, kam by šel. Vždyť sám říkal, že tady

není kam…“

„Jestli se z toho dostal, má několik možností.

Nejdůležitější bylo uniknout krokodýlovi a potom se

ztratit z dohledu divochů. Podívejte se, co už dokázal.

Nikdo by nedal ani zlámanou grešli za to, že vyvázne,

když ho vedli k nádrži. Ale uchystal všem pěkné

překvapení. Kristepane! A co je zase tohle?“

„To je výbuch sopky,“ pronesl Kadar, když všichni

vyjeveně pozorovali kanystr, který právě Biggles shodil

181

na své pronásledovatele. „Nebo je to konec světa,“ dodal

zamyšlené.

„Ale kdepak,“ řekl odmítavě Algy. „To je jenom

benzín. Bigglesovi se podařilo uprchnout a ještě k tomu

si vzít trochu benzínu. Teď můžete sledovat, kde se

nachází. Vyběhl na vrchol kopce a blíží se ke vchodu do

jeskyně. Dav je mu v patách. Biggles ho bombarduje

kanystry. Nádherné, znamenité! Jen se smažte, vy syčáci,

jen se smažte!“

Dál už neviděli nic, neboť – jak víme – vešel

Biggles do jeskyně. Naši diváci to sice vytušili, ale

nemohli od toho, co předtím spatřili, odtrhnout oči. Po

čase jejich vzrušení opadlo.

„Je to k nevíře,“ řekl nakonec Zrzek. „Já věřím

tomu, že je Biggles v bezpečí.“

„A co s ním bude dál?“ zeptal se Algy.

„A co bude s námi?“ zabručel neklidně Kadar.

„Ani bych se to nepokoušel uhodnout,“ odpověděl

mu Zrzek. „Jak by řekl Biggles, musíme vyčkat času.

Uvidíme! Musím říci, že to, co jsem viděl, mi vlilo novou

krev do žil. Alespoň Biggles se dostal ze zajetí. Nikdy v

životě jsem nepociťoval takovou beznaděj, jako když ho

vedli dolů k nádrži.“

„Někteří divoši se už vracejí,“ poznamenal Algy.

„Slyším, jak dupou. Také to vypadá, jako by nadávali.

Ale tomu bych se nedivil. Většina z nich je jistě pěkně

popálená.“

„Mám obavy, že si na nás vymyslí ten nejhorší trest,

jakmile si vzpomenou, že jsme tady nahoře,“ zabručel

pesimisticky Kadar.

182

„Biggles jistě podnikne něco na naši záchranu,“

prohlásil Zrzek. „Jakmile je volný, může se přihodit

cokoli.“

„Rád bych věděl, co si ti divoši o dnešních

událostech myslí,“ zajímal se Algy.

„Patrně se poradí, co s námi udělat,“ řekl Kadar.

„Jistě za vším vidí čáry, proto budou napříště opatrní.

Nečeká nás nic radostného.“

Zrzek řekl nadějně: „Myslím, že se budou

rozhodovat pod tímto dojmem. Mohl-li jeden z nás zabít

jejich boha tím, že z písku udělal oheň, co teprve

dokážou tři lidi dohromady?“

„Asi máš pravdu,“ souhlasil nadšené Algy.

Potom se všichni odmlčeli. Minula noc. Nikdo z

nich nespal, neboť v jejich situaci se o odpočinku nedalo

ani uvažovat. Nikdy jim noc nepřipadala tak dlouhá.

Jednou nebo dvakrát se jim zdálo, že slyší nějaké zvuky,

ale když se šli podívat k oknu, ukázalo se, že jde o planý

poplach.

Konečně začala obloha šedivět. Blížilo se svítání.

Algy zívl a zabručel: „Co bych dal za horkou koupel!

Ještě nikdy jsem si nepřipadal tak špinavý. Slyšíte?

Někdo sem přichází,“ dodal rychle.

Po schodech se blížily kroky a šepot několika lidí.

Dveře se rozevřely dokořán a několik vousatých

válečníků, kteří byli zřejmě náčelníky kmene, se

postavilo vedle sebe a zamračeně se podívali na zajatce.

Všichni byli zle zřízeni. Jeden muž měl na tváři obrovský

puchýř, jinému oheň sežehl téměř polovinu vousu. V

rukou nesli pruhy kůže, které byly určeny ke spoutání

zajatců. Napovídaly, že se divoši nechtějí znovu dát

všanc nějakým kouzlům.

183

„To se mi nějak nelíbí,“ řekl Algy klidně.

Než mohl někdo odpovědět, vrhli se divoši na ně a

bez dalších okolků je začali svazovat. Algy se Zrzkem se

sice pokusili o odpor, ale proti tak beznadějné převaze

bylo jejich úsilí již od počátku odsouzeno k neúspěchu.

Vzápětí byli letci povaleni na podlahu a tam je divoši

pevně drželi, dokud jim nebyla upevněna pouta. Potom je

vyvlekli ven jako nějaké loutky. Když je vytlačili ze

schodů na ulici, už na ně čekal zástup bojovníků

ozbrojených oštěpy.

„Nemáte tušení, co s námi udělají?“ zeptal se Zrzek

Kadara, neboť šli těsně u sebe.

„Nevím, ale nepochybně si pro nás vymysleli

nějakou pěknou smrt,“ odpověděl odevzdaně Kadar.

Hned na to se shromáždění dalo do pohybu.

Nedalo se poznat, kam je vedou. Když šli po

padacím mostě, přejel Zrzkovi mráz po zádech, ačkoli

bylo velké vedro. Vzpomněl si totiž na hady v příkopě,

ale hned si zase oddechl, protože už prošli hradní bránou

na volné prostranství, které teď bylo zalito růžovou

barvou svítání. Brzy se slunce vyhoupne nad vrcholky

kopců a bude horko k udušení. Algy se obával toho, co

přijde.

Nejprve minuli oázu, potom se octli na volném

prostoru mezi palmami a kopcem s pohřebištěm, ale ani

tady nezastavili. Algy by byl rád věděl, kde je cíl jejich

cesty.

Za chvíli se to dozvěděli od Kadara. Jeden z

Tuaregů, který kráčel za ním, mu to pošeptal. Kadar mu

nejprve nerozuměl. Musel se otočit. Velmi ho překvapilo,

když v obličejích Tuaregů, kteří jsou známí svou

statečností, uviděl strach a hrůzu.

184

„Co říkáte?“ zeptal se Kadar Tuarega, který ho

oslovil.

„Vedou nás k pohřebišti a tam nás zaživa

pochovají,“ odpověděl Tuareg. Kadar tu zprávu hned

sdělil svým druhům.

Zrzek se smutně zadíval na modré nebe nad sebou a

chtěl se s ním rozloučit, protože se blížili k pohřebišti.

Jak se tak díval nahoru, v dálce se objevila malá černá

tečka. Zrzek si myslel, že je to sup, ale když uslyšel

hukot motorů, pochopil.

Divoši ten zvuk také uslyšeli a průvod se zastavil.

Jednotlivými řadami proběhlo nervózní bručení.

„To je Biggles!“ zvolal radostně Algy.

185

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

BIGGLES ÚTOČÍ

Po úspěšném startu se letadlo rychle vyšplhalo do

výšky patnácti set metrů. Biggles přivřel škrticí klapky a

začal klouzat směrem k oáze. Nechal si otevřené

186

postranní okénko, aby mohl pozorovat, co se děje pod

ním.

V nádrži mu zbýval benzín zhruba pro pětiminutový

let. Po uplynuti tohoto času bude muset přistát tam, kam

právě doletí. Jediné místo, které bylo vhodné pro přistání

a na které si dokázal vzpomenout, bylo prostranství mezi

palmovým hájem a kopcem s pohřebištěm. Biggles si

nedokázal vybavit, jaký je povrch této plochy, měl

dojem, že na ní žádné velké překážky nebyly.

Věděl, že tam jsou všelijaké kameny, ale doufal, že

žádný není tak velký, aby mu znemožnil přistání. Ideální

místo to sice nebylo, ale neměl jinou možnost. Do vádí se

vrátit nemohl, ostatně nemělo by to žádný význam. Další

zásoba benzínu byla ukryta nedaleko vodní nádrže. Aby

se ho zmocnil, potřeboval přistát co nejblíž k nádrži, ať

bylo nebezpečí s tím spojené jakkoli veliké.

Biggles počítal s tím, že po událostech z minulé noci

bude místo u nádrže opuštěné. Když zpozoroval, jak celý

šik domorodců pochoduje oázou, pocítil velké zklamání.

Z výšky, ve které letěl, nerozeznával jednotlivce, a ačkoli

si povšiml, že divoši někoho vedou, nenapadlo ho, že by

to mohl být Algy a jeho kamarádi. Představoval si, že

jeho přátelé jsou dosud v té místnosti, kde byli, když je

opustil, a proto se tím směrem několikrát zadíval. Byl by

rád věděl, zda ho vidí, a pokud ano, jak jim je.

Biggles už vyčerpal skoro všechen benzín. Ať chce

nebo nechce, bude nucen přistát. Všechno vsadil na to, že

letadlo vyděsí domorodce a on získá čas, během něhož se

zmocní když ne všeho, tak alespoň části ukrytého

benzínu. Jak bude postupovat dál, tím už se nezabýval.

Dokáže-li to, jistě bude mít dost času, aby si rozmyslel,

jaké by měl podniknout další kroky.

187

Každý, kdo má rád leteckou akrobacii, by si v

příštích minutách přišel na své. Biggles se svým

letounem předvedl parádní let střemhlav, byť trochu

nebezpečný. Však ho také prováděl za dost nepříznivých

okolností. S motory v plných otáčkách postrčil řidící

páku prudce dopředu. Druhou rukou uchopil signální

pistoli. Vzápětí se letadlo řítilo čumákem dolů. Burácení

motorů se proměnilo v přerývaný, ohlušující štěkot. Vítr

skučel ve výztužích a v drátech letadla. Kmitající ručička

rychloměru se šplhala po ciferníku stále vpřed: 320 – 400

– 430 km! Když se octla pod hodnotou 440 km/hod.,

povolil Biggles řídící páku dozadu, protože se natolik

přiblížil k zemi, že se mohl každou chvíli zabořit do

písku nebo utrhnout křídla. Na vyplašení domorodců

vyšší rychlost nepotřeboval, neboť se již rozbíhali tak

rychle, jako odskakují třísky z polena pod ranami sekyry.

Ve výšce asi třicet metrů, když oba motory stále běžely

na plné otáčky, vyrovnal Biggles letadlo a rychle ještě

jednou přejel očima situaci pod sebou. Hledal místo, kam

by měl vypálit ze signální pistole. Když si vybral správný

cíl, vystřelil do ječícího davu válečníků kouli rudého

ohně. V tu chvíli spatřil bledou Algyho tvář. Byl tak

překvapený, že na chvíli zapomněl na řízení letadla.

Rychle strhl řídící páku dozadu, bylo to právě včas,

neboť kola podvozku minula vrcholky palem o pouhý

palec. Manévr měl mimořádně silný účinek na

domorodce, kteří zděšeně prchali pryč. Někteří při svém

útěku odhazovali zbraně, jiní se vrhali na zem a rukama

si zakrývali hlavu.

Víme, že Biggles měl v úmyslu domorodce

rozehnat, ale když uviděl Algyho s ostatními kamarády,

byla to pro něho nová vzpruha a začal divochům

188

předvádět takové ukázky akrobatického létání, jaké by

nemohli vidět ani na leteckém dnu. Točil se dokola,

prudce klesal a zase vzlétal vzhůru jako svíce, někdy se

dotkl podvozkem nebo křídly letmo země. Ve chvílích,

kdy letěl rovně, nabíjel signální pistoli a střílel z ní rudé a

zelené koule mezi domorodce, kterých už zbývala jen

hrstka. Biggles je honil tak dlouho, dokud neklesli na

kolena a nezdvihli paže prosebně nahoru k letadlu.

V jedné z krkolomných zatáček, které Biggles

prováděl, najednou motory vynechaly, potom škytly a

nakonec zhasly. Ihned zapomněl na domorodce a začal se

soustřeďovat na přistání, protože nechtěl letadlo

poškodit. Nikdy předtím mu tolik nezáleželo na přistání a

proto do něj vložil veškeré své umění. Mírným skluzem

po křídle doleva se octl nad prostranstvím, předkem

letadla k místu, kde ležel Algy a jeho druzi. Když

Biggles vyrovnal letadlo, divil se, proč jeho kamarádi

nevstanou a neběží k němu. Nemohl vědět, že jeho druzi

jsou spoutáni, ale nyní, když klouzal nízko nad nimi, to

pochopil.

Letadlo se pomalu blížilo k zemi a Biggles si hledal

místo, kam usedne. Jediný balvan by postačil, aby

zpečetil jejich osud. Naštěstí se v cestě nevyskytlo nic tak

velikého, co by dokázalo překotit letadlo. Několik

menších kamenů způsobilo, že letadlo začalo poskakovat

a nebezpečně se rozhoupalo. Když dojelo s nehybnými

vrtulemi, rozhostilo se nezvyklé ticho.

Jakmile se letadlo zastavilo, Biggles z něho vyskočil

a běžel za svými přáteli. Celý udýchaný se vrhl na kolena

k Algymu.

„Jsi raněný?“ to bylo vše, co mu Biggles řekl,

zatímco mu přeřezával pouta.

189

„Ne,“ odpověděl Algy.

„Tak si vezmi tuhle pistoli a utíkej pro benzín!“

nařídil mu Biggles. „Nikde se nezastavuj! Kdyby se ti

někdo připletl do cesty, prašť ho po hlavě! Benzín je naše

jediná naděje.“

Algy se rozběhl k palmovému háji a přitom si třel

ruce, aby v nich obnovil krevní oběh.

Biggles přeřezal pouta také Zrzkovi a poslal ho za

Algym. Nakonec osvobodil Kadara, postavil ho na nohy

a hned oba vyrazili za svými druhy. Nikdo se je

nepokusil zastavit. Když dorazili ke skrýši, byly horní

kanystry s benzínem již vyhrabány. Biggles se jich chopil

a vykřikl: „Jestli to dokážete, vyhrabte je všechny!“ a

vyrazil směrem k letadlu.

Na vyprázdnění dvou kanystru do spádové nádrže

nepotřeboval ani tři minuty. Pak rychle vyskočil do

kabiny a aniž by se zdržoval zavíráním dveří, spustil

motory a hbitě se přemístil k okraji háje, kde zapalování

zase vypnul a uháněl za ostatními.

„Vezměte si to a dávejte pozor!“ nařídil Kadarovi a

strčil mu do ruky signální pistoli, v níž zůstal jeden

náboj. „Kdyby se vám zdálo, že se děje něco

podezřelého, stiskněte spoušť! Zrzku, ty jdi k letadlu a

budeš plnit nádrže. Já a Algy ti budeme nosit kanystry.

Dva si vezmi s sebou hned!“

Snad ještě nikdy v dějinách letectví nebyly nádrže

naplněny tak rychle. Na jedné straně trupu se vršila velké

hromada prázdných kanystrů tak, jak je tam po

vyprázdnění Zrzek odhazoval. Algy s Bigglesem mu

přinášeli další a další kanystry až se z nich lilo. S těmi

posledními se sice už sotva potáceli, ale neodpočívali,

dokud nebyli hotovi.

190

„Benzín je v bezpečí!“ vykřikl radostně Biggles.

„Dokázali jsme to. Kadare, mějte oči na stopkách! Nikdo

nás nesmí překvapit.“

„Pomalu se sem blíží několik divochů,“ volal Kadar.

„Řekněte nám, až budou na dosah!“ odvětil Biggles

a pokračoval v plnění nádrží, dokud nebyl vyprázdněn

poslední kanystr.

„Co myslíš, máme dost benzínu, vystačí nám na

cestu domů?“ vyhrkl Algy.

„Snad ano. To poznáme,“ odpověděl Biggles.

„Máme před sebou dalekou cestu. Nemá cenu, abychom

doletěli pouze do oázy Semfis. Měl by to být buď Sivah

nebo Dachel. Myslím ale, že Sivah je blíž. Bohužel

nevím přesně, kde se nacházíme. Poletíme na

severovýchod a doufám, že se trefíme. Kdybychom

nenašli oázu, měli bychom narazit buď na karavanu nebo

karavanní trasu, protože se budeme pohybovat v oblasti,

kudy karavany procházejí.“

Když Biggles domluvil, vyndal z kabiny dvě konve

na vodu, odběhl s nimi k vodní nádrži a naplnil je.

Trochu se usmál, když spatřil v denním světle dějiště

včerejšího nočního dobrodružství. Ještě jednou ukázal

kamarádům ohořelou mrtvolu krokodýla. Ležela tam, kde

ji viděl naposledy. „Připálil jsem jí trochu čenich,“

podotkl s úsměvem. „Podívejte se, copak je to tamhle?“

Biggles ukázal na malý temný předmět, který ležel pod

jedním z obrovských balvanů.

„Kristepane! Myslím, že je to ta stará čarodějnice!“

vykřikl Algy. „Asi se zřítila ze skály a zlomila si vaz,

nebo možná umřela leknutím.“

191

„Zůstaň tady a měj se na pozoru, Zrzku!“ nařídil mu

Biggles. „Kdybys spatřil, že sem někdo přichází, začni

hned křičet!“

„Ano, prosím, Vaše Blahorodí,“ odpověděl Zrzek

vesele. Biggles s Algym se šli podívat na mrtvolu a

zjistili, že je to skutečně stará babizna. Jediný pohled jim

stačil, aby poznali, že je mrtvá. Měla na čele tržnou ránu,

z čehož usoudili, že se zřítila ze skály. Bylo to

neuvěřitelně šeredné stvoření, snůška kostí pokrytá

vrásčitou hnědou kůží. Biggles se již chystal vrátit, když

ho náhle Algy chytil za ruku.

„A co je tohle?“ zeptal se a ukázal na malou

hromádku kamínků, jež vypadaly jako průhledné kousky

mramoru. Některé byly červené, jiné zelené. Zřejmě

vypadly z váčku z kozí kůže, který měla stařena uvázaný

u pasu.

Biggles uchopil jeden z červených kamínků.

„Bože!“ zašeptal. „Nevzal bych na to jed, ale myslím, že

je to rubín.“

„Podívejte se, tamhle už přicházejí,“ zazněl Zrzkův

hlas od letadla.

Biggles se rychle sehnul, jedním pohybem utrhl

váček a strčil si ho do kapsy. Algy zatím posbíral

rozházené kamínky. Dál už na nic nečekali a běželi k

letadlu. Z oázy se ozývaly pronikavé výkřiky, které

prozrazovaly, že se tam domorodci shromažďují.

„Všichni nastupovat!“ zvolal Biggles a sám vklouzl

do kabiny. „Myslím, že změní názor, až uslyší motory.“

Biggles sáhl na samočinný spouštěč a jakmile se

zbývající tři muži vyšplhali na palubu, spustil oba

mohutné motory.

192

Biggles zajel pomalu k okraji prostranství. Chvíli

nechal běžet motory naprázdno a ohlédl se na Kadara.

„To je Ztracená oáza, kterou jste tak toužil najít,“ řekl

mu. „Nechcete tady zůstat a trochu si ji prohlédnout?

Nebo chcete raději s námi domů?“

Kadar se usmál a řekl: „Pro tuto chvíli mi to

prohlížení stačilo.“

„Já jsem se na ni vynadíval tolik, že mi to postačí do

konce života,“ řekl rozhodně Biggles. „Šetřete vodou!

Mezi oázou a místem, kde chceme přistát, je pěkná

hromada písku,“ dodal a postrčil dopředu řídící páku.

Motory zaburácely a letadlo se začalo rozjíždět.

Nejdříve se zvedl ocas, potom jednou nebo dvakrát

poskočila kola podvozku a letadlo se vzneslo do

vzduchu.

Když Biggles vyrovnal letadlo a stočil ho k

severozápadu, podíval se na Algyho: „Stejně je to

zvláštní, jak se to všechno zvrtlo. Před čtyřiadvaceti

hodinami se nám ani nesnilo, že bychom mohli být

všichni spolu, natož sedět v letadle. Bylo to stejně

pravděpodobné, jako že poletíme na Měsíc. Z toho je

vidět, že člověk nikdy nemůže dopředu vědět, co se bude

dít. Teď bych si přál, aby se ty hadimršky11 v motorech

dokázaly vrtět tak dlouho, dokud se z téhle zatracené

pouště nedostaneme pryč.“

„Sednout si teď do vany, to by byl požitek,“ zasnil

se Algy, když se posadil na sedadlo.

„Dokud vanu neuvidím, budu pochybovat, zda něco

takového

vůbec

existuje,“

odpověděl

Biggles,

překontroloval kompas a pak se zadíval na neúrodnou

11 Biggles myslel písty, které se kmitavě pohybují nahoru a

dolů. (pozn. překl.)

193

krajinu pod sebou. Údolí, v němž prve přistáli, se

ztrácelo v dáli. Biggles si byl jistý, že se do Ztracené

oázy už nikdy nepodívá.

194

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

FATA MORGANA

Letěli už tři hodiny nad zdánlivě nekonečnou pouští.

Zrzkovi, jenž seděl na zadním sedadle, se každá uplynulá

hodina zdála ještě nepochopitelnější než předchozí.

Připadalo mu neuvěřitelné, že ve světě, který přece

všichni považujeme za civilizovaný, existuje taková

končina.

Po celou dobu pobytu v oáze žil Biggles v

ustavičném napětí. Dokud nepoznal, co to znamená mít

žízeň, nijak se neobával letu nad pustinami pouště. Nyní,

když to zažil, nepřetržitě sledoval kromě řízení i obzor. V

duchu si přál, aby se někde objevila alespoň malá

skvrnka,

cokoli,

porušilo

nekonečnou

195

jednotvárnost žluté pustiny. Žádný let přes oceán, jichž

se už tolikrát zúčastnil, ho nenaplňoval takovou úzkostí.

Občas zkontroloval měřič benzínu, jehož ručička

rychle klesala, ale pak se zas vrátil k pozorování obzoru.

Celou dobu se snažil udržet letadlo v rovnováze.

Vzhledem k tomu, že ovzduší bylo vedrem rozvířené,

museí tomu věnovat většinu své pozornosti. Biggles cítil

zcela zřetelně, ba hmatatelně hmotnost vzduchu. Nad

vlnícími se dunami, z nichž některé byly dlouhé i několik

kilometrů, vypadal vzduch jako tekutý.

„Kdy konečně už něco uvidíme?“ zabručel Algy.

Ovíval se košilí, neboť vedro v malé kabině bylo k

nevydržení.

„Buď trpělivý, každou chvíli by se něco mělo

ukázat,“ odpověděl Biggles.

„Kolik šťávy ještě máme?“

„S tím, co je ve spádové nádrži, myslím tak asi na

čtyřicet minut letu.“

Algy už nic neříkal a obrátil pozornost k obzoru.

Byli jako dva trosečníci, kteří toužebně vyhlížejí loď.

Uplynulo dvacet minut a jim to připadalo jako

věčnost. Zatím nikde ani vidu po oáze nebo po karavaně.

„Vypadá to, jako by na světě nebylo nic jiného než

písek!“ stěžoval si Algy.

Biggles neřekl nic a přepnul karburátory na

spádovou nádrž, protože hlavní už byla prázdná.

„Země!“ náhle zvolal Zrzek.

Biggles sebou škubl: „Kde ji vidíš?“

Zrzek ukázal na sever.

V chvějícím se vzduchu bylo špatně vidět, zvláště

teď, když slunce stálo nejvýš a vzduch se třásl a tetelil

196

jako huspenina. Biggles na tom místě, které mu Zrzek

označil, viděl jen slabou modravou šmouhu.

„To je fata morgana,“ řekl potichu Kadar.

„To snad ne,“ pochyboval Biggles. „Kdyby to byla

fata morgana, tak máme po naději. Já vidím cosi, co

vypadá jako vršky několika palem.“

Kadar si stoupl a nahnul se dopředu, aby viděl co

nejlépe skrz okenní sklo. Pak řekl: „Musím vás

zarmoutit. Poušť umí klást nástrahy. Zjevují se v ní věci,

které tam ve skutečnosti nejsou. Někde určitě existují.

To, co teď vidíte, může být i sto kilometrů daleko. Jedná

se o zrakový klam, který vzniká odrazem světla v horkém

vzduchu.“

„Hej, podívejte se na to!“ vyzval je Zrzek a ukázal

na řadu obrovských velbloudů, kteří zdvihali vysoko své

čumáky a právě kráčeli pod nimi.

Algy radostně vykřikl: „Karavana!“

Ale Kadar odmítavě zavrtěl hlavou. „Je to fata

morgana. Viděl jsem ji už tolikrát, že se nemohu mýlit.

Pozorujte, co se bude dít dál.“

Když se letadlo ocitlo nad velbloudy, zdálo se, že

vyrostou až do oblak. Byla to neuvěřitelná podívaná.

Potom se začali ztrácet v oparu. Byli stále nezřetelnější,

až z nich nic nezbylo. „Vidíte, už zmizeli,“ řekl vážně

Kadar. „Tak končí každý přelud. Kolik nešťastníků

vidělo v poušti vodu, proudící řeku nebo kynoucí

palmy…“

„Dobrá, dobrá, jen tak nebásněte!“ přerušil ho

Biggles. Díval se upřeně na šmouhu, která nyní ztmavěla.

„Vidím palmy,“ prohlásil Algy.

„Asi tak jako jste viděl velbloudy,“ odpověděl

klidně Kadar. „Ale to ještě neznamená, že tam ty palmy

197

rostou. Nemyslete si, že jsem škarohlíd, ale musíme se

umět vyrovnat se skutečností a fata morgana je všechno,

jen ne skutečnost. Je to pouhé šálení smyslů.“

Biggles se stále zarputile díval dopředu. Spatřil, jak

se před nimi vynořuje hřeben: dlouhá čára vrcholků

palem, které rostou do nebe. Zároveň na nich bylo něco

podivného. Pak to pochopil. Stály obráceně, korunami

dolů.

Biggles zamžoural a zavrtěl hlavou. Potom se znovu

podíval před sebe. „Blázním, nebo mám v očích vlčí

mlhu?“ vyhrkl.

„Ani to ani ono,“ řekl mu Kadar vlídně. „Je to pouze

další úskok téže faty morgany.“

„To chcete tvrdit, že tam ty věci vůbec nejsou?“

zeptal se ho nedůvěřivě Algy.

„Kdesi určitě jsou, jinak bychom neviděli jejich

odraz,“ odpověděl mu Kadar, „ale jsou patrně hodně

daleko. Mohou také ležet pod obzorem. Vždyť je to

povzbudivé, neboť víme, že jsme v dosahu nějaké oázy

nebo karavany. Ale ještě jednou chci zdůraznit, věci,

které vidíte, nejsou tam, kde se zjevují. Podívejte se!

Podívejte se! Nyní mi snad už uvěříte.“

Zatímco mluvil, palmy se opět zvětšily do obřích

rozměrů. Zdálo se, že zaplňují polovinu oblohy. Celý

výjev byl o to strašnější, že stály korunami dolů. Potom

se z nich stala neurčitá šmouha a brzy konečně zmizely

jako obláček dýmu za větrného dne.

„To je ale divný svět,“ zasténal Biggles.

„Kolik máme ještě benzínu?“ zeptal se Zrzek.

„Musíš se stále vyptávat?“ odpověděl chladně

Biggles. „Nejvýš tak na deset minut.“

198

Všem čtyřem došla řeč. Vteřiny na palubní desce

ubíhaly do minulosti a barva oblohy se změnila z modré

na ocelově šedou.

„Neblíží se tamhle nová bouře?“ staral se Zrzek.

„Jestliže ano, je po nás veta,“ řekl Biggles. Byl

velmi unaven.

„To asi nebude bouře, to jen obloha si s námi hraje,“

řekl jim Kadar. Nyní měl hlavní slovo a o jeho

zkušenostech nikdo nepochyboval.

„Jak asi daleko je obzor?“ zeptal si Biggles. „Ptám

se proto, že se k němu asi již nedostaneme, alespoň ne v

tomhle letadle.“

„A co myslíte vy, jak je daleko?“

Biggles se zamračil a řekl: „Nemám vůbec tušení.

Nevím, jestli ho vidím! Za normálních okolností bych

řekl, že je tak osmdesát kilometrů daleko. Za pěkného

dne lze v Anglii tak daleko dohlédnout, někdy i dále.“

Kadar se díval několik vteřin soustředěně na obzor a

nakonec řekl: „Je to asi patnáct kilometrů. Víc to určitě

není.“

„To mi připadá směšné,“ zapochyboval Biggles.

„Nepochybujte. V Anglii máte mlhy, které omezují

viditelnost. Zde je zase opar, který všechno beznadějně

zahalí.“

„Rád vás vezmu za slovo,“ řekl nevrle Biggles.

„Podívejte se!“ vykřikl náhle Zrzek a ukazoval dolů.

Ostatní se také překvapeně zadívali na dlouhou řadu

velbloudů, Vypadalo to skoro jako zázrak, jak blízko

byli.

„Kde se tady u všech všudy vzali?“ vyhrkl Biggles.

„Před chvíli bych přísahal, že v dohledu nic není. To asi

fata morgana nebude,“ podotkl.

199

„Ne,“ řekl rozhodně Kadar. „To je skutečnost.

Nemusíte o tom pochybovat. Podívejte se, jak je všechno

přesné a zřetelné. Jistě nastaly nějaké změny v ovzduší.

To, co jsme před chvíli spatřili, byl odraz této karavany.

Nyní se objevila v oparu, o němž jsem vám vyprávěl.

Poháněči velbloudů nás již spatřili.“

Řada velbloudů se právě zastavovala a bylo vidět

bílé oděné postavy, jak se upřeně dívají nahoru.

Biggles se rozmýšlel. Když budou pokračovat v letu

a nepodaří se jim doletět k oáze, může se jim stát, že

ztratí karavanu z dohledu. Na druhou stranu když sletí

dolů, mohou se dozvědět, že oáza, ke které se snaží

doletět, není daleko. Pokud by byl písek měkký, jak se z

této výšky zdá být, nedostali by se zpátky nahoru. Má

tedy sletět dolů nebo pokračovat v letu?

Kadar asi vytušil, na co myslí Biggles a radil mu,

aby pokračoval v letu. „Je-li zde karavana, je

pravděpodobné, že také oáza je blízko.“

Za chvilku se potvrdilo, že jeho předpoklad byl

správný. Brzy se začalo vyjasňovat a potom se objevila

oáza. Byla vzdálena pouze několik kilometrů.

„Sivah!“ vykřikl radostně Kadar. „Poznávám ho.

Podívejte se, tam jsou vidět zříceniny chrámu Jupitera

Amóna, toho chrámu, ke kterému chtěla dorazit

Kambysova armáda. Není to pozoruhodné, uvědomíme-li

si, že potomci těch vojáků zde žijí déle než dva tisíce let,

kdežto chrám, který se jejich předkové snažili vyplenit,

se pomalu rozpadl v trosky?“

Algy a Zrzek s velkým zájmem pozorovali starověké

zříceniny i romantické okolí. Biggles se musel zajímat o

přistání. Ihned přiškrtil oba motory, aby ušetřil co nejvíc

benzínu, jehož zásoba se stále zmenšovala. Byli ještě

200

daleko od oázy, když po obvyklé výstraze oba motory

zhasly. Biggles byl nucen uvést letadlo do klouzavého

letu. Protože byli asi tisíc metrů vysoko, mohlo letadlo s

prázdnými nádržemi klouzat půl druhého kilometru na

každých tři sta metrů výšky. Tak se dostali až k palmám,

vzdáleným jen asi třicet metrů od oázy.

Když Biggles přistával, stálo při něm štěstí. Celý

manévr musel být proveden velmi opatrně. Nejprve

dosedli na cestu, kde byl štěrk, a potom vjeli na písek.

Mezitím už ztratili rychlost, takže letadlo jen lehce

zakolísalo a vztyčilo ocas. To měl na svědomí písek, jenž

se přilepil na kola a zbrzdil jejich pohyb. Ačkoli se

letadlo zastavilo nebezpečně rychle, nepřevrátilo se.

Biggles vyskočil z kabiny a okamžitě se zabořil po

kotníky do písku. Ostatním, jež vyskočili za ním, ukázal

kola, která vězela až do půlky v jemném písku. „Máme

štěstí, že jsme tam, kde jsme,“ řekl Biggles zlostně,

„neboť bychom se odtud bez cizí pomoci nikdy nedostali.

Vy to tu znáte, Kadare. Seženeme zde nějaké dělníky,

kteří by nám pomohli vytáhnout letadlo?“

„Myslím, že to nebude žádný problém,“ odpověděl

Kadar. „Peníze to spraví na poušti jako kdekoli jinde.“

Sotva dokončil větu, objevila se skupina jezdců na

koních, kteří se k nim rychle blížili.

„Co asi mají v úmyslu?“ tázal se starostlivě Biggles.

„Máme být ve střehu?“

Kadar se díval na jezdce s rozpačitým výrazem v

obličeji a pak řekl: „Myslím, že ne. Nevidím důvod,

proč…“ Pak se odmlčel a celý užaslý vykřikl: „Bože, to

je přece Serapion!“

„Kdo?“ vyzvídal Biggles.

201

„Serapion. To je jeden z našich sluhů,“ vysvětloval

vzrušeně Kadar a objal Egypťana ve světlém obleku,

který elegantně sklouzl z koně.

Oba muži spolu chvíli mluvili a potom se Kadar

obrátil k ostatním. Jeho obličej zářil: „Můj otec je tady!“

„Výborně. To by celou záležitost mohlo usnadnit,“

usmál se Biggles. „To se za námi vypravil brzy.“

„Víte, jak k tomu došlo? Jeden účastník naší

karavany měl rychlého velblouda a podařilo se mu

uniknout Zarvanovu řádění. Měl štěstí a bez velkých

obtíží dorazil do Sivahu. Odtud poslal zprávu otci, v níž

mu ohlásil, co se přihodilo. Můj otec se ihned odebral ke

guvernérovi a požádal ho o pomoc. Měl v úmyslu za

námi poslat letadla.“

„Obávám se, že by jim to dlouho trvalo, než by nás v

Zenzuře našli,“ zabručel pochybovačně Biggles.

„Ano, ale to už je teď jedno. Otec si najal malé

letadlo a okamžitě odletěl do Sivahu. Rozhodl se, že

vypraví karavanu, která by nás v poušti hledala. Protože

nabídl velkou odměnu, dal ji snadno dohromady. Několik

Arabů už odjelo. Ta karavana, kterou jsme viděli, byla

jistě jedna z nich.“

„To jsou samé dobré zprávy,“ prohlásil Biggles. „Co

budeme podnikat teď?“

„Budeme muset čekat na benzín, pro který pojede

posel do Lersy, na letiště Matruh. Ledaže byste dali

přednost zpáteční jízdě na velbloudu.“

„To není nic pro mne, děkuji vám,“ rychle

odpověděl Biggles. „Raději sedím v letadle než na

velbloudu, to mi věřte. Jak je to tady s vodou?“

„Tady je dostatek vody. Jsou tu dokonce i jezera.“

202

„Upozorněte mne, až kolem některého půjdeme,

neboť jsem už asi zapomněl, jak takové jezero vypadá.“

203

KAPITOLA DVACÁTÁ

SBOHEM POUŠTI

Trvalo asi jen dvě hodiny, než se vykoupali, oholili a

převlékli do jiného oblečení. Posadili se spokojeně do

stanu, který stál ve stínu palem a vylíčili Kadarovu otci

jednotlivé události jejich dobrodružství.

Starý pán měl pro ně také několik novinek.

Vyjasnily se jim tak některé okolnosti, které předtím

neznali.

Ukázalo se, že společnost pro záchranu památek,

ona organizace, o níž jim Kadar vypravoval, byla

Zarvanovi již nějakou dobu na stopě. Jak víme, proti

Kadarově výpravě neměli žádné námitky, protože věděli

o jeho poctivých a nezištných úmyslech. Zarvan se o tom

nějak doslechl a práskl do bot, což vysvětlovalo jeho

náhlé zmizení v době, kdy letci konali přípravy k odletu.

Někteří členové společnosti odjeli do Chargahu, někteří

do Sivahu, aby si na něho počkali. Takže smrt ho čekala

v každém případě. Mimo to mu byla na stopě také

egyptská

policie,

protože

dodával

domorodcům

alkoholické nápoje, což byl obor, ve kterém působil

předtím.

Trvalo tři týdny, než se vrátil posel s benzínem.

Letci trávili většinu času koupáním v některém z jezer,

jimiž je tato oáza proslulá, nebo odpočinkem ve stínu

palem. Také navštívili se svým hostitelem trosky starého

chrámu. Mohli se projít po kamenech, na kterých kdysi

spočinula noha Alexandra Velikého a jiných slavných

historických osobností.

204

Kadar trávil většinu času tím, že psal pojednání o

svých domněnkách a objevech ve Ztracené oáze. Později

je předložil k posouzení shromáždění archeologů v

Alexandrii.

Když byly nádrže konečně naplněny a letadlo stálo

na konci speciálně upravené rozjezdové dráhy, rozloučili

se letci s Kadarovým otcem. Ten se rozhodl, že se vrátí

domů tradičním způsobem, jehož se používalo od

nepaměti, totiž s velbloudí karavanou.

Po jednodenním letu se naši letci opět objevili v

Káhiře. Čekalo je zde velkolepé přijetí, protože zprávy o

jejich objevech se roznesly všude. Drahokamy, které

našli ve Ztracené oáze, odevzdali úřadům. Potvrdil se

Bigglesův předpoklad, že to jsou nebroušené rubíny.

Jejich prodejem bylo získáno mnoho peněz, z nichž část

dostali i naši badatelé. To jim bohatě vynahradilo

všechny útrapy. Kadar byl ke své veliké radosti

jmenován čestným kurátorem světoznámého egyptského

muzea, kde mohl studovat staré památky bez

nepříjemností jako jsou žízeň, štíři a krokodýli.

Algy seděl v hotelu, kde se poprvé setkali s

Kadarem. Pohlédl na Bigglese a zamrkal na něj.

„Tak se mi zdá, že jsme měli nějaký cíl, když jsme

sem poprvé přiletěli.“

„Zcela správně,“ souhlasil Biggles. „Měli jsme

namířeno do Jižní Afriky, ale přišel sem Kadar se svým

skvělým nápadem a navrhl nám zábavný let do pouště.“

„Bylo to při večeři, že ano?“

„Zcela správně,“ souhlasil Biggles. „Odletíme-li

odtud zítra ráno, mohli bychom se do cíle dostat ještě

včas.“

205

Zrzek zívl: „No dobrá, zdá se, že jsme už viděli

všechno, co je v Egyptě k vidění. I takové lahůdky jako

jsou oázy, o nichž nikdo nevěděl s jistotou, zda existují.

Písek je docela příjemný, je-li ho málo. Také je docela

zábavné dívat se na něj na mořském břehu. Ale příliš

mnoho písku k srdci přirůst nemusí. Pokud jde o mne,

jsem pro to, abychom změnili působiště.“

„Také mám pocit, že pohled na jedno či dvě zelená

pole by našim očím neublížil,“ souhlasil Algy.

„Jste-li připraveni, vyrazíme za svítání směrem na

jih,“ dodal Biggles a sáhl po džbánu s citrónovou, ledem

chlazenou šťávou.

206

WILLIAM EARL JOHNS

STO LET PILOTA BIGGLESE

Život spisovatele W. E. Johnse je u nás téměř

neznámý. Je to dost nespravedlivé vůči autorovi, jehož

hrdina Biggles se v naší zemi čtenářsky proslavil už ve

dvou vlnách. Koncem let třicátých a pak v současnosti. Je

to i podivné, protože v Anglii, Holandsku a jiných

západních zemích vznikly kluby fanoušků zabývající se

Bigglesem a ovšem i jeho tvůrcem.

W. E. Johns se narodil 5. února 1893 v Herefordu v

Anglii.

absolvování

gymnasia

zabýval

zeměměřičstvím, po večerech studoval umění a hudbu.

Měl ovšem i jiný zájem a tím byla armáda a létání. Když

vypukla první světová válka, dostal se s britskou

armádou do Turecka. Účastnil se zákopových bojů v

Gallipoli a později sloužil u dělostřelectva, na soluňské

frontě v Řecku. Britský voják Johns se tehdy spíše staral

o horská děla a o soumary, než o stíhací letadla. Vedle

válečných zkušeností tam získal i malárii. Došlo k tomu

v době, kdy požádal o přeložení ke Královskému letectvu

(Royal Flying Corps).

Po návratu do Anglie se jeho sen splnil a W. E.

Johns byl přeložen k letectvu. Prošel výcvikem a v září

1917 se stal poručíkem RFC. Osvědčil vynikající nadání

pro létání a stal se proto leteckým instruktorem a dlouho

trvalo, než se dostal na frontu. Došlo k tomu až začátkem

června roku 1918, kdy byl převelen k 55. letce, která

měla základnu v severní Francii.

207

Létal s dvousedadlovým letounem DH 4. Šlo o

letadla podle vybavení buď zajišťující fotografování

pozic,

nebo

bombardovací,

která

byla

schopná

proniknout poměrně daleko do nepřátelského týlu. Při

náletu daleko za frontou byl jeho letoun zasažen

protileteckou palbou a donucen opustit formaci.

Osamělý, poškozený stroj byl pak napaden osmi

nepřátelskými letadly. Při kulometné přestřelce byl zabit

Johnsův střelec poručík Amey a letadlo se pak zřítilo z

výšky téměř šesti tisíc metru. Pilot W. E. Johns se

zázračně zachránil. Stalo se to v září 1918.

Johns byl zajat a byl obviněn německým

důstojníkem, který si spletl Johnsovo letadlo s jiným a

obvinil pilota z toho, že shodil bombu na německou

školu. Vojenský soud odsoudil W. E. Johnse ke smrti

zastřelením. Později byl rozsudek revokován a změněn.

Zajatec se dvakrát pokusil o útěk a při jednom z pokusů

byl celý týden na svobodě. V obou případech však byl

chycen a zbývající týdny války strávil v trestaneckém

táboře. Po skončení války se Johns vrátil do Anglie.

Rok po demobilizaci nebyl nikde zaměstnán, ale pak

se vrátil k letectvu. Tentokrát už k nově vytvořeným

Královským vzdušným silám (Royal Air Force). Byl

povýšen na nadporučíka a až do roku 1927 pracoval v

oddělení pro nábor nových vojáků. Tehdy se i seznámil s

T. E. Lawrencem, archeologem, důstojníkem a

spisovatelem, který v Británii proslul jako „Lawrence z

Arábie“. Tento muž byl jedním z posledních velkých

hrdinů Britského impéria. Objevila se i teorie, že právě

on se autorovi stal vzorem pro postavu Bigglese.

V roce 1927 se W. E. Johns rozloučil s RAF a

věnoval se umění. Kreslil a maloval, při čemž hlavním

208

námětem jeho prací bylo letectví. Některé z jeho obrazů

byly otištěny v různých časopisech. Pak vznikl měsíčník

zabývající se letectvím, Popular Flying. Autor dostal

nabídku na redaktorské místo a přijal. Už v prvním čísle

časopisu, v dubnu 1932, vyšla povídka W. E. Johnse

„Bílý Fokker“. Pilot Jakub Bigglesworth byl na světě.

Další povídky o Bigglesovi následovaly rychle za

sebou a již koncem roku 1932 vydalo nakladatelství J.

HAMILTON knihu „The Camels are coming“ –

Velbloudí stíhačky přicházejí. Kniha měla velký úspěch.

Jedno z pozdějších vydání dostalo i nový název: „Biggles

Pioneer Air Fighter“. S tímto titulem vydalo knihu

nakladatelství THAMES v roce 1954.

Mezitím ovšem W. E. Johns pokračoval v psaní

příběhů o Bigglesovi a nejenom o něm. Do roku 1939 byl

i redaktorem Popular Flying. V těchto letech se také sám

povýšil na kapitána, snad i proto, že kapitán Johns znělo

lépe než nadporučík. Kapitán W. E. Johns se potom ve

světě proslavil.

S vyššími kruhy si nadporučík a spisovatel Johns

občas neporozuměl. Vydal několik článků, ve kterých

obvinil britskou vládu, že nevěnuje dostatečné prostředky

na modernizaci výzbroje britského letectva. Uvědomoval

si hrozbu války a správně předpokládal, jak důležitou

úlohu v ní sehrají letecké síly.

Dne 3. 9. 1939 vyhlásila Velká Británie válku

Německu a W. E. Johns se pokusil o návrat k RAF.

Nesplňoval věkový limit a kromě toho pro něj připravili

lepší uplatnění. Ministerstvo letectví ho požádalo, aby se

ujal výuky nových adeptů létání. Vychovával je po celou

dobu války. Přispěl i jinak. Na požadavek vlády napsal

sérii příběhů, které měly vzbudit zájem dívek o WAAF, o

209

ženské pomocné letecké sbory. Vznikla řada „Worrals“ o

hrdince Joan Worralsonové, velitelce praporu. Úspěch

byl pozoruhodný a Johns dostal nový úkol. Psát příběhy

lákající do armády chlapce. Tak vznikla série „Gimlet

King“ o oddílu vojenských specialistů.

Po skončení druhé světové války došlo přímo k

výbuchu zájmu o knihy se statečným Bigglesem v

Evropě i ve světě. Ze skandinávských zemí to bylo

hlavně Švédsko, v Evropě Francie, ve světě Kanada,

Austrálie, Jižní Afrika a pak i Chile nebo Malajsko. Na

příklad ve Francii patřily v šedesátých letech Johnsovy

knihy na čtvrté místo z nejprodávanéjších titulů.

Knih s Bigglesem si všimla i UNESCO, kde se ve

statistické ročence 1964 uvádí, že Biggles se stal

nejoblíbenějším hrdinou mládeže na celém světě.

V druhé polovině šedesátých let nastaly nečekané

potíže. Vynořila se skupina pedagogů, kteří prosazovali

myšlenku, že morálka a hodnoty, které platily v Britském

impériu již nejsou udržitelné. Sítem jejich „moderních

hodnot“ neprošla řada autorů, mezi nimi ani W. E. Johns.

Byl obviněn, že jeho díla špatně působí na děti a mládež

a jsou nepřátelské k cizincům a k jiným rasám.

W. E. Johns zemřel 21. června 1968 a je smutné, že

ani jeho úmrtí nezastavilo útoky proti jeho dílu. Spíše

naopak, v tom období útoky proti jeho příběhům

vyvrcholily.

Následkem tlaku novinových a časopiseckých

článků silně poklesl zájem o Bigglese. Je zajímavé, že se

to dotklo pouze Anglie. V zemích mimo Británii se

popularita Bigglese udržela a udržuje na stejné úrovni.

Dílo W. E. Johnse není jen Biggles a další příběhy z

leteckého prostředí. Autor napsal i řadu science fictions,

210

sérii thrillerů, dětské knížky a také řadu titulů

příslušejících do literatury faktu.

V edici Hrdinové vzdušných bitev připravujeme:

Bigglesova letecká společnost

Biggles ve Španělsku

Biggles letí na sever

Biggles jde do války

211

OBSAH

Úvod

Král rozhodl

Poušť vypráví

Kapitoly

Vrah v měsíční noci

Egypťanův příběh

Zarvan přišel na návštěvu

Nehoda nebo zločin?

Konec karavany

Habub

Ztraceni v poušti

Pohřebiště

Příšera ve vodní nádrži

V pasti

Co se stalo Algymu

Algy jde na pomoc

Polapeni Peršany

Beznadějné vyhlídky

Obřad s obětí

Biggles na útěku

Co viděli ostatní

Biggles útočí

Fata morgana

Sbohem poušti

O autorovi

212

W. E. JOHNS

BIGGLES NA STOPĚ

Ilustrace Jiří Wowk

Obálka Zdeněk Burian

Vydalo ve společné koprodukci nakladatelství

Toužimský & Moravec jako svou 594. publikaci a

nakladatelství RIOSPORT-PRESS – Praha

Náklad 20 000 výtisků

Fotosazba fa Horňák, Český Těšín

Vytiskly Brněnské papírny, Český Těšín

ISBN 80-900955-9-3

213

Share this:

Related

Leave a comment Cancel reply